Sleeping with sirens

Anotace: Krátká povídka psaná pod vlivem hudby ( Don´t Fall Asleep At The Helm by Sleeping With Sirens http://www.youtube.com/watch?v=a9UiI7HS3Go)

Propadám se. Padám dlouhým, temným tunelem, jako Alenka při pádu do Říše Divů. Zavírám oči a připadám si, jako kdybych letěla. Po celém těle cítím lehounký dotek vánku, který mne hladí po vlasech, tak, jako to dělávala maminka s mýma jemnýma dětskýma vláskama. Připadám si volná. Jako pták, který letí daleko, tak daleko, že už ho nikdo nikdy nechytí. Jsem osvobozená.
Nechci přijít o tuto krásu. O tento pocit. Chci si zapamatovat každičkou sekundu, setinu, každý pocit, vjem, záblesk barev či vůní. Padám hlouběji a hlouběji. V uších se mi ozývá líbezná hudba. Volá mě, vábí. Cítím se v bezpečí. Padám, nevím kam, ale nemám strach. Není důvod. Jsem v rukou osudu.
Otvírám oči a dívám se kolem sebe. Díra, do které jsem spadla, už dávno není temná, černá. Hraje všemi barvami duhy. Připadám si jako v říši za zrcadlem, vše je tak děsivě krásné. Do vlasů se mi lehounce zamotávají třpytící se větvičky stříbřitého břečťanu. Zpívající chór sirén zahaluje mou mysl. Vše, co jsem znala je pryč. Vše, čím jsem byla, všechny mé činy, můj žal, strach, výčitky... Vše je pryč. Necítím. Nevidím. Má mysl je zamlžena, pokryta jemnou snovou pavučinou zpěvu sirén. Nebojuji. Nechám se pohltit. Podstata mého já pomalu odplouvá s tóny chorálu, opouštím své tělo, jsem jako duch, vznášející se nad vlastním tělem.
Vypadám tak pokojně. Tmavě hnědé vlasy jemně poletují kolem bledého, pokojného obličeje. Dlouhé řasy se dotýkají sinalých líček. Bezkrevné rty zvlněné do poklidného úsměvu. Bílé bezvládné tělo je omotáno hedvábným šálem, který se jemně pohupuje do rytmu kouzelných pěvkyň. Vypadám jako miminko, nevinné, zranitelné, ale šťastné. Bezbraná. Čistá. Nepošpiněná dím špinavým, Bohem zatraceným světem, minulostí, bolestí, kterou život přináší. Klidná.
Něco mě táhne do hlubin. Ale já nechci opustit své tělo. Chci zpátky. Nechci opustit to jediné, co mi ještě zůstalo. Snažím se vyprostit ze spárů, které mě pomalu stahují dolů, ale jsem příliš slabá. Jen hmota. Duch bez těla. Má bezmocnost mě zabíjí zevnitř. Činí mě ještě slabší, unavenější. Naposledy se podívám na tělo, které mi kdysi patřilo, zavřu oči, odprostím se od posledního lidství, které ve mě zbylo, a vydám se silám, které mne táhnou dolů.
Opouštím sama sebe. Nejsem nikdo. Vše, čím jsem kdy byla, je nyní nepodstatné. Má minulost, která mne často tolik tížila, se naprosto rozplynula. Vše se rozplynulo. Necítím vůbec nic. Jsem nikdo. Slečna Nikdo. Nemám tělo, základní smysly, které dokládají naše lidství, emoce, které nás ovlivňují. Nic z toho nemám. Neexistuji. Snažím se nadechnout, ale nějaké neviditelné spáry svírají mé hrdlo a nedovolují vzduchu dostat se do mých plic.
Kdybych mohla, bojovala bych o svůj život, ale ztratila jsem všechnu sílu a touhu bojovat. Všechna naděje mě opustila. Obrůstám stříbrným břečťanem a pomalu se stávám jen další třpytící se rybičkou v moři plném sirén.
"Jen zavři oči. Zavři oči a spi."