Pochopení principu.

Narazil jsem na knihu:
„Dimenze myšlení: Teorie rozmanitých inteligencí“ od Howarda Gardnera.
Nečetl jsem ji ale docela mě zaujalo krátké video o ni, kde byl stručný obsah v pár minutách.
Docela mě to nadchlo a tak jsem to rozvedl podle své hlavy a něco málo přidal ale princip jsem snad trefil.
Ještě na úvod musím objasnit co je pro mě matika.
1+1=2 je jasný, daný a neomylný.
Takže matika je základ reality co je opak fantazie a kreativity a talentu, prý se to neslučuje s realitou.
Ale co když to je jinak ?
Co když Jádro mozku je biologicky procesor tedy CPU a ten dejme tomu začne fungovat když se člověk narodí, což bereme jako základní rovnici neboli start o jedné veličině.
Poté ale jako správný vědec, se musí dosadit pomocná veličina aby se mohlo začít s výpočetním výkonem procesoru.
Ta prvotní veličina je čas, protože se díky této veličině následně odvozuji a kontroluji výsledky, které se postupně porovnávají s těmi staršími výsledky.
Protože se budou dosazovat další veličiny jak bude “plynout” čas.
Veličiny se určují podle vnějších a vnitřních podmínek a do toho musíme započítat i genetické veličiny, které jsou důležité pro správnost a rychlost procesoru tedy jeho výpočetního výkonu.
Vnější veličiny se postupem času přidávají a tak se rovnice zvětšuje a stává se složitější.
Buď se vnější veličiny dosazuji vědomě ale i nevědomě a to v průběhu života člověka.
Matika je realita a mozek je reálný tím pádem inteligence, talent, kreativita a fantazie je reálná v tom daném vzorci, protože každá veličina je jiná a každý člověk v životě přijme jiné veličiny i jiné jejich množství.
A pořád je to jen vzorec pro procesor.
Kde výpočty souvisí s veličinami i stou pomocnou přidanou na začátku.
Je to vše dané a tak rozdíl mezi hloupým a chytrým není čas, protože je to pomocná veličina ale počet zpracovaných veličin.
Takže čas je relativně irelevantní pro výpočetní výkon.
Jsou jen určité potřeby kdy je potřeba krátký čas pro větší počet veličin. Což jsou často chvíle rychlého rozhodování v kratičkých situacích kdy je potřeba spočítat vzorec rychleji s určitým větším množstvím veličin.
A musím podotknout, že veličiny i jako člověk jsou různé a nikdy nejsou stejné a proto i procesor má své omezení.
To hlavně díky genetickým veličinám co jsou dané od začátku.
Takže hloupý člověk je jenom ten co má špatné genové veličiny nebo nemocen či špatné vnější veličiny co byli třeba i nevědomě dosazeny.
Tim pádem není možné sjednotit a škatulkovat člověka podle jednotného testu. A právě o tom ta kniha podle mě pojednává.
Talent a inteligence které se definují každá jinak i když jedna bez druhé nemohou být a jsou na sobě závislé, protože i ruku či nohu ovládá mozek a musí ve vzorci být určité veličiny aby člověk uměl třeba malovat nebo hrát na nějaký nástroj.
Takže talent není zázrak ani inteligence něco na povyšování se nad jiné ale daný vzorec každého člověka co je pokaždé jiný.
Vše se odvíjí od výpočetního výkonu procesoru a s dosaženými veličinami.
Takže hloupost nemusí být o neschopnosti člověka samotného ale veličinami co přijímá jak vnějším nebo vnitřním vlivem tak i genetikou.
Ale pozor neplést si hloupost s tuposti!
Tupost je vědomě ignorování okolí i člověk sám sebe.
Například :
Darwinovy ceny
Politické scény
Brát vědomě emoce na první místo takže povyšovat instinkt nad rozum.
Tak snad jsem knihu co jsem nečetl pochopil ?
„Multae sunt viae et facultates, non una tantum.“