Upíří

Po bledosti kůže prchají dvě potměšile se tvářící kapičky krve, zanechávající za sebou něžné rudé cestičky.
Jsou to ty, jež unikly tvým rtům, ale ty si jich nevšímáš.
Usmíváš se a nadále noříš jehly svých zubů do mé rozechvělé šíje. Jaký mimořádný polibek, plný vášně a agónie zároveň. Tak příjemný, tak bolestivý, tak horký a přitom tak mrazivý… jako polibek samotného anděla smrti.
Ano, tak je to správně, zasténám, a ty mě přivineš k sobě, ještě pevněji, než jsi to dělal doposud… možná i pevněji, než je zdrávo, ale to nevadí. Už vím že je to konec, a přece se ti celou svou vůlí poddávám.
Jenom pij, je to tak nádherné.
Musels mít vážně neskutečnou žízeň.