Setkání

Setkání

Anotace: Krátký experiment popisující netradiční až "lovecraftovské" setkání. Stylem psaní jsem se snažil o autenticitu "vesnického burana".

Ty vole, Patriku! Nebuď blbej! Něco se ti stane a budu tě mít na svědomí. Budeš spát u mě!

Sral sem na něho. Chtěl sem prostě dojet na tý pojebaný kolobce i zpátky dom. Z cesty tam bolest nohou pominula (nebo se schovala pod alkoholovým oparem) a já věděl, že sem se vracel aji v horšich stavech. Tahle rozlučka nebyla až tak bujará, abych to nezvlád. Bylo mi fajn.

Rozloučili sme se na křižovatce a dál sám sem se loudil šnečim tempem. Nikam sem nespěchal, užíval si noční atmosféru.

Jak sem přejel přes most a sjel na cyklostezku vedoucí přírodní rezervací, opustil sem útulnou záři pouličního osvětlení a vydal se zlomyslný temnotě. Bylo zataženo, nebylo vubec vidět a mě přeběhl mráz po zádech. To nepatřim mezi ty, co by se báli tmy.

Střídal sem po pár odrazech nohy a urputně se snažil se držet na cestě, která nebyla v podstatě vidět. Rychlostí utahanýho lenochoda sem nejspíš sjel mimo. Než sem si to uvědomil, už sem ryl držkou v zemi a po nárazu do hlavy chrlil nejpeprnější nadávky.

Ale za chvilu sem se uklidnil. Ležel sem na zemi, čuchal smradlavou hlínu a proklínal absurditu mýho držkopádu.

Jak sem sklapl, uvědomil sem si to ticho. Nesmírný, stojatý. Takový na jaký v přírodě těžko narazíte. Vždycky dou slyšet nějaký ty projevy života kolem vás. De slyšet příroda. Jenže tehdy nic. Ani sem se ho neopovažoval narušit.

Zvedl se vánek. Nejdřív pomalu, ale s narůstající intenzitou se měnil v mohutnej vítr hučící kolem mě, ale ani náznak se mi neopřel o kůži. Nebyl to otevřenej zvuk, jak když se vítr prohání mezi stromama. Byl takovej dutej, jak by byl no… nasáván.

Otáčel sem hlavou ve snaze najít směr nebo zdroj nebo něco… Marně. Byl všude a čím dál mohutnější.

Přidal se zvuk. Syčení hada ochutnávajícího vzduch, šumění statický elektřiny, šustivej nádych. Dostal sem zvrácenou husinu. Takovou, kerá neustupuje, kerá drží a tahá za nervový zakončení.

Vítr hučel, ale ani lísteček se nehl. Absurdita a zmatek ve mně rostly. Odkud se ozýval? Z jiný dimenze? Je jen v mý hlavě? Na takových místech a v takových stavech vás napadají samý sračky a vám v tu chvilu připadaj docela uvěřitelný.

Jak už mi hlavou probleskávaly představy o bludných kořenech, portálech v čase a prostoru a jiných kokotinách, nastalo ticho. Ještě divnější než to předtím (ani nevim, jak to bylo možny). Jakoby se čekalo. Měl sem strach se vubec pohnout a přemýšlel esi sem eště na Zemi.

Buch buch, buch buch. Moje srdce mi připomínalo moju zranitelnost, umocňovalo paniku. Ticho trvalo jen pár sekund, ale mě připadalo jako by jich uplynulo snad tucet.

Ten musel být brutálně ožralej, řikáte si? Věřte mi jakejkoli alkoholovej zbyteček, co ve mně zustal, byl odplavenej adrenalinem. Byl sem vyburcovanej, naditej nervozitou.

A pak znovu. Teď už nezněl dutě, naopak otevřeně, ploše. Výdech?!!!

V hlavě se mi začala formovat bizarně děsivá myšlenka. Okamžitě sem vystartoval. Nakop si nohu o kolobrndu, ale v tu chvilu sem za to byl vděčnej. Naskočil sem a poslepu a zběsile uháněl pryč.

Ozvalo se zakvílení. Zvědavý a melodický. Podobný zčásti výskání kytovců, trochu rozladěnymu zvuku houslí. Zoufale sem si přál, aby to byl jen výplod mý rozvířený fantazie.

Jenže se ozvalo znovu. Tentokrát zaujatě a chtivě.

Uháněl sem jak blázen. Kuža na mojich kotnících se odírala do krve o šroub upevnění zadního kola. Ale na to sem sral.

Dál a dál mě hnal prostej a sobeckej pud sebezáchovy. Dokonce sem kvičel jak čuňátko, co de na porážku, tak zesranej strachy sem byl.

Byl sem tak zesranej, že sem si ani nevšim, že už de vidět. Můj stín tančil obklopenej, čim dál sytějšíma barvama ruznejch odstínů. Chtělo se mi křičet. Jakoby mi za zády mrdala polární záře s duhou. Jenom v těch ponurých odstínech ale.

A bylo to horší a horší. Přišly doteky a zvědavě prozkoumávaly moje tělo. Vnikaly pod kůži, do těla. Uplně bez odporu. Dráždily nervový zakončení, tahaly za ně jak za vlasy ve snaze mě chytit, zastavit.

A celej muj svět zaplňovalo to kvílení. Zvuky z vnějšku přicházely jakoby zdaleka. Okupovalo to mou hlavu, vzdychalo mi do ucha a kroutilo svým dráždivym hlasem v ruznych polohách. Tak vábivej, tak nebezpečnej. Jako sirény z útesů. Nesměl sem se otočit. Nesměl sem zastavit.

Podíval sem se dolů. Mojí hrudí procházel chomáč barevnejch světel. Kroutily se a dotýkaly mě. Mravenčilo mi celý tělo. Zařval sem, ale nemoh sem odtrhnout oči. Podobaly se chapadlům, jen jejich obraz se tetelil a kroutil ve vzduchu jak cigaretovej dým. Byly vcelku nádherný.

Chtivě mi vydechla do ucha a šlahouny světel zatáhla za otěže z mých nervů. Zastavil sem.

Zůstal sem strnule stát. Byl sem vyděšenej k breku (možná sem fakt bulel, už nevim), ale měl sem erekci, kurva. Chápete to? Upřeně sem sledoval svuj stín. Nechtěl a nemohl se ani hnout. Nekontroloval sem svoje svaly. Díval sem se, jak se pomalu otáčí a já ho jak poslušná loutka následoval…

Musel sem na chvilu ztratit vědomí (nebo sem odmít si to zapamatovat), pač další věc, co se mi vybavuje, je, jak ležim na zemi a tyhle nehmotný věcičky do mě vnikaj. Jak mě ošahávaj, prozkoumávaj zevnitř, zvenku. Jako živej jehelníček. Nejvíc se jim líbilo v hlavě. Jako bych ji měl plnou fakt zvědavejch červů.

Ležel sem v závoji utvořenym z nich, jak ve smotku pavouka. Připravenej na natrávení.

Reflexivně sem pohl rukou. Šlo to bez sebemenšího odporu. Neváhal sem. Maniakálně sem kolem sebe začal máchat rukama. Nešahejte kurva na MĚ!!! Jakoby tam ani nic nebylo. Ničeho se nedotýkaly.

Barvy se mi divoce míchaly před očima. Chtěl sem konečně uniknout. Zavřel sem oči a začal se válet pryč.

Fungovalo to. Neúprosní červi zmizeli z mý hlavy. Zastavil sem a otočil se zpátky.

Jakoby by byly navíjeny, pomalu se stahovaly pryč. Bylo těžký je rozeznat jednu od druhé. Porušovaly zákony hmoty a gravitace.

Mnou nezpozorovanej svazek se dotk mýho penisu a v hlavě se mi ozvalo pobavený zakňourání. Jako by se se mnou loučila…

Šáh sem si mezi nohy a ucítil, že mám mokro v kalhotách. Přejel mi mráz po zádech, páč sem věděl, že sem se nepochcal. V tu chvilu se moje mysl zablokovala. Odmítla spolupracovat.

Dřepěl sem tam na zemi a pozoroval (s tupym a odevzdanym výrazem), jak se stahujou a postupně vyhasínaj. Mrk sem a najednou zmizely všechny naráz. Zase mě obklopila nepropustná tma. Jakoby ani nebyly. Jakoby bych si to jen celý představoval. Jo, kurva, kéž by.

Zvedl sem koloběžku a jel dom. Ani nevim, jak sem se dostal do postele, ale usínal sem s tísnivě mrazivym pocitem. Při rožnutých světlech samozřejmě.

 

Dny plynuly a všecko se zdálo v pohodě. Jenže nic nikdy není takový, jak to vypadá. Rád bych vám řek (a chvíli sem si to myslel), že sem měl jen hodně hodně živej sen.

Jenže sem se cejtil divně. Jako by mě něco sledovalo, krčilo se v temnym koutě mý mysli. Začal sem se uzavírat do sebe. Normální věci mě přestaly zajímat, odpuzovaly mě. Moje myšlenky začaly ujíždět a kroutit se a lehávat do nepoznanych znepokojivých poloh.

Bojím se podívat se do zrcadla. Nechci vědět, jak moc se moje vnitro odráží na vzhledu.

Svět se mi stává temnějšim (spíš sem ho přestal vnímat v jinačich souvislostech) a mě to vzrušuje. Přepadávaj mě představy. Má mysl kolem nich krouží, jako můra kolem ohně. Stejně tak si nemůže pomoct, zmocněná stejnyma sebevražednyma sklonama. Okolo představ nutících přemýšlet nad tím, jak věci vypadaj zevnitř. Jak vypadá karmínová, když stříká proudem. Tekoucí rudá mě dělá hladovym, mám z ní svědení. Do háje! Tohle musí skončit.

Před několika dny mě začala navštěvovat. Ve snech se mi zjevuje a láká tym svym hlasem. Říká mi, že je to v pohodě, že se nemám bránit, dělat si co chci. Už z ní nemám husinu, zato pokaždy tvrdnu. Občas mám pocit, že ji slyšim i za dne. V totěch momentech se mi hroutí svět, připadam si pak jak feťák. Chce, abych přišel. Chce si hrát. Bože…

Tohle musí přestat. Už i pro dobro ostatnich. Už sem jednou popustil otěže kontroly nad sebou. Sice to nikdo nezjistil, ale dál už to nesmí zajít.

Volá mě. I jak píšu tohle, mi šeptá do ucha. Tohle neni správný. Už nemužu…

Jen sem to ze sebe potřeboval dostat. Neočekávam, že tomu budete věřit, ale až vás někdy (esi budete mít takovou smulu jak já) dostihne a znásilni temnota, pochopite.

Pro mě to muže skončit jen jedinym zpusobem. Žádny jiny východisko nepřijimam. Mě nedostane.

Žijte si dál v blažený nevědomosti, že tam venku nic neni. Zbohem.

Autor toxxy13, 30.09.2014
Přečteno 464x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter