Všichni moji zákazníci

Jezdívám tak zemí sem a tam. Někdy je mlha jako mlíko a jedu s cigárem přilepeným v koutku úst, kouř mě štípe do očí a pohled mám zapíchnutý na bílé čáry uprostřed. Jindy mi na cestu svítí měsíc, což mám nejradši. Dny trávím v těch nejlevnějších hotelích. Tam nejlépe hledám své zákazníky.
Čtyři stěny neútulného pokoje, kde není nic, co by kohokoliv k tomuhle místu vázalo. Žádná fotka nebo jiný relikt tvořící součást tvého já nepoutá nikoho pupeční šňůrou vzpomínek. Tady se lidé scházejí a rozcházejí, tady je křižovatka osudů.
V rohu se tu krčí malé umyvadélko s mýdlem, kterým by šlo řezat sklo, ale ne namydlit si ruce. Ručník visící splihle z věšáku jako sebevrah na smyčce. Prázdnota skříně, hroznější nežli vesmírné nekonečno. Uvnitř několik opuštěných ramínek, které nesly snad tisíce sak, kabátů a kožichů dam. Deka na lůžku je v povlaku, který vymandlován do ostrých hran, připomíná spíš bílý katafalk rodinné hrobky bohatců, a když pod něj uléhám, pohřbívám sebe sama a ocitám se tak v jiném světě, kam ke mně jen vzdáleně skrz tenké sádrové příčky doléhají zvuky odvedle. Naslouchám a těším se, že to budou moji zákazníci.
Jednou je to vzrušený dech milenců, jindy ječivý diskont ženy a řev připomínající rozzuřenou šelmu. Hádka zakončená někdy dlouhým tichem, někdy se místo tečky ozve výstřel, jindy je to zápas a dlouhé chroptění. Ať vyhraje kdokoliv, oba jsou mými zákazníky.
Přikrývám se a je to jako bych nad sebou zasouval těžké víko sarkofágu, tak dlouho až se skřípotem zapadne na své místo a oddělí mě od tamtoho světa.
Jdu, postupuji úzkou chodbou dolů po schodech. Kdesi nad mou hlavou jen spíše tušený ševel nesčíslných blanitých křídel nepopsatelných tvorů. Jejich příbuzní jsou bez křídel, ale zato mají klepeta, chapadla a rohovité prohnuté boltce. Pisklavě mi uhýbají a prchají do temnot. Ve výklencích tu zavěšeny odpočívají pozůstatky mých aktivit. U některých už čas dávno setřel jakýkoli tvar a jiné zcela nedávné, které mají ještě na tvářích dosud vyrytu děsivou bolest a hrůzu, s kterou umírali.
Konečně se po dlouhé cestě ocitám před branou pobitou stříbrem hvězd. Otvírám ji, aby si zde moje hmotné tělo na chvíli odpočinulo, než se bude muset vydat na další cestu.
Večer je mé lůžko netknuté a já jedu dál po silnicích, která nemají jména, jen jejich čísla se mění. Jím v restauracích a bistrech, nad kterými do tmy blikají nápisy rudé jak čerstvá krev, kterou mám tak rád. Všude stejný personál – zpocený plešatý kuchař, odkvetlá kráska s povadlými prsy v odvážném výstřihu kouří cigaretu a vzpomíná na zašlou slávu, kdy jí každý mužský svlékal pohledem. Vyčouhlý puberťák, který tu dělá pingla, je už jediný, kdo si o ní sní.
Nepohrdnu špinavými santusáky válejícími se s flaškou laciného pití v příkopech cest. Nacházím je i v kontejnerech na odpadky zabalené do novin a kartonů. Je to nejhorší sorta, ale má to tu výhodu, že po takovém člověku není sháňka. Nejradši mám ale stopařky. Ty mladé dívky, které postávají u cest, bílé tričko, šortky, na zádech batoh a mávají na projíždějící auta. Nepáchnou, mají krásnou hebkou pleť a co je nejdůležitější, než se rozběhne vyšetřování, jsem už dávno někde jinde.
V dávných dobách lidé znali mnohem lépe mou pravou podstatu a nepřiřazovali mě k lidskému druhu, ale jak jich bylo stále víc, zmenšila se jejich kolektivní paměť a zapomínali na hrůzu, kterou jsem šířil. Zapomínali, proč stavěli kyklopské hradby a hluboké podzemní úkryty, proč budovali nepřístupná města vysoko v horách a strašidelné symboly. Zapomínali na trauma porobené rasy. Zprvu pro mě neměli žádné jméno a nazývali mě pouze číslem 666. později mi říkali Antikrist, Lucifer, Satan, Bafomet. Sotva měli přesilu, probodávali naše těla, využívajíce dobu, kdy musíme odpočívat. Tvrdili o nás, že jsme černokněžníci, černí mágové a strhli naší vládu v době, kdy jsme se znesvářili.
Tak postupně z vládnoucí rasy zůstaly jen trosky, jen pár bytostí rozptýlených po celé zemi. Naše moc upadla v zapomnění, hradby se rozpadly, podzemní prostory byly zasypány. Naše obřady se staly jen hrůznými legendami, kterými opředli své dávno zapomenuté bohy. Při sepisování našich skutků Abdul Alhazret zešílel.
Nepoznán a přinucen se potupně skrývat, jezdím od města k městu. Nesnáším příliš denní světlo, raději ukrývám svou tvář ve tmě, stranou zvědavých pohledů.
Tak to jsem já, mé jméno je Děs, Hrůza a za domov má Peklo.