Krevní banka modliteb

ÚVODNÍ SLOVO:

Varování: Text pracuje s krví, smrtí a náboženskými motivy způsobem, který může některé čtenáře znepokojit. Pokud jste citliví na netradiční zacházení s posvátným, zvažte, zda číst dál.

Tato báseň skrývá tajemství. Většina čtenářů uvidí příběh zdravotníka posedlého psaním modliteb cizí i svou vlastní krví. To stačí. Je to silný příběh.

Někteří čtenáři však mohou zachytit něco víc. Druhou vrstvu významu ukrytou v té první. Souvisí to s něčím pradávným, s procesem starším než písmo samo. S něčím, co má své kořeny v alchymii přeměny.

Nebudu to prozrazovat. Skutečné porozumění nepřichází zvenčí. Ti, kdo mají oči k vidění, tak to uvidí. Poznáte to podle zvláštního pocitu, když vám najednou některá slova začnou znít jinak. Když si uvědomíte, že určité obrazy nejsou jen obrazy.

Je to jako šifra bez klíče. Klíč máte v sobě, nebo ne. Pokud druhou vrstvu objevíte, pochopíte, proč jsem o ní nemohl říct víc.

Všechny mé básně jsou takto mnohovrstevnaté. Píšu pro ty, kdo dokážou vnímat širší spektrum barev než jen viditelné. Pro čtenáře schopné zachytit nejrůznější odstíny básnických obrazů. Každý čte svým tempem a svým způsobem. Někdo se spokojí s první vrstvou a jde dál. Jiní tuší, že pod každým veršem pulzuje ještě jiný verš. Že každá báseň je vlastně palimpsest.

Mnohým čtenářům tato tajemství zůstanou skryta. A to je v pořádku. Báseň funguje i bez nich. Pro ty, kteří hledají hlubší význam, jsem zde zanechal jedno slovo jako klíč. Ten vám může pomoci odkrýt druhou vrstvu.

═══════════════════════════════════════════════════════════

0. PROLOG

Jako mladý jsem procházel nemocnicí v bílém plášti.
Noční směny. Oceán nevyslechnutého pláče.
Zapisoval jsem poslední slova, měřil pulsy odcházení.
Myslel jsem si, že sloužím.

───────────────────────────────────────────────────────────

I. SBÍRKA

Skleněná pipeta na sedimentaci
jako tenký jazyk,
ochutnává jejich nemoci.
Pil jsem z pacientů jako z brčka.
Nasával jejich rozvlákněné strachy.
Nikdo si nevšiml,
když zmizelo půl mililitru cizí krve.
Nikdo nepočítá kapky.

───────────────────────────────────────────────────────────

II. KATALOG PACIENTŮ

Diabetik bez nohy. Melanom v játrech.
Žluté dítě pod modrým sluncem.
Sebevrah s proříznutým zápěstím.
Všude jiná krev, jiná hustota strachu.
Zapisoval jsem je jako vína – ročník, odrůda, chuť.
Doma jsem je ukládal k psaní.

───────────────────────────────────────────────────────────

III. PATRONI

Diabetik dostal Otčenáš. Hustá krev, pomalé psaní do bělených stránek.
Matka s melanomem, Ave Maria — černé skvrny mezi slovy.
Žluté dítě křestní formuli — průsvitný inkoust.
Muž s rozřízlou žílou modlitbu za zemřelé.
Moje krev na vlastní hříchy.

 

                Každý patron, jedna modlitba.
                Žádné míchání, žádné ředění.

───────────────────────────────────────────────────────────

IV. PSANÍ

Jedna stránka. Jeden tekutý příběh ukradené krve.
Jsem zlodějem duší, co se modlí jejich srdcem.
Skleněné pero namočené do rány.
Každé písmeno bolest. Každá věta transfůze.

 

                Otčenáš se lepil, uzurpoval si papír.
                Ave Maria stékala v roztoužení.
                Křestní formule byla sotva vidět.
                Jen krev zoufalce psala sama,
                jakoby věděla…

───────────────────────────────────────────────────────────

V. SUŠENÍ

Diabetikova hnědá tekla do rezava.
Melanom tvořil ostrovy – černé kontinenty šílené bolesti.
Dětská mizela, vstřebána do nebe.
Odmítačova zčernala dřív než uschla.

 

                Moje vlastní? Rudé skvrny viny.
                Vtiskly se do vláken svědomí.

───────────────────────────────────────────────────────────

VI. LITURGIE

V neděli ráno čtu z ukradených modliteb.
Diabetikův Otčenáš za svou matku.
Melanomové Ave Maria za nenarozené dítě.
Dětskou křestní formuli za svou duši.

 

Modlitbu toho, kdo odešel sám, nečtu.
Ta hoří na papíru jako žhavý uhlík!
Šeptá mi do ucha cizí jména těch, co teprve přijdou.

───────────────────────────────────────────────────────────

VII. ARCHIV

Ve staré skříni ukrývám listy seřazené podle data smrti.
Některé ještě voní nemocnicí. Jiné už jen prachem a vinou.
Někdy slyším praskání a bouchání v nočním tichu.
To jejich hlasy ke mně stále promlouvají.

 

                Mám kartotéku: Jméno, krevní skupina, modlitba.
                Občas někoho vyhledám. Čtu jeho slova, která jsem mu dal.

───────────────────────────────────────────────────────────

VIII. ROZPAD

Papíry krvácejí, v červené se ztrácejí.
Je tam i jedna modrá – krev šlechtice.
Nejdřív jen kapky slov, pak řeky vět
co se slévají do oceánu skrytého významu.

 

Moře stéká po zdech, vytéká z vláken beznaděje.
Topím se v cizích modlitbách.
Poslední co vidím — prokletou krev co píše na zeď:

 

                „Odpouštím…"

───────────────────────────────────────────────────────────

IX. ZMIZENÍ

Pak zmizel. Sešit formátu A4, co jsem v něm střádal duše.

Prohledal jsem celý byt, každou skrýš, každý stín.

Jen prázdný obdélník vzduchu, kde včera ležel.

Celé životy od narození po smrt.

 

Možná některé modlitby nesmí zůstat na papíře.

Snad je strávilo samo srdce.

Nebo si je vzali ti, kterým patřily.

 

Ale zmizela i má vlastní krev.

Čtyřicet mililitrů života rozpuštěno do nicoty.

Bůh zřejmě uzemnil mou duši.

 

═══════════════════════════════════════════════════════════