Někdo psát prostě umí

Dušan mi psal vždycky moc krásná psaní. Měl fakt nádherný písmo; takový holčičí (Zato já škrábu odporně jak kocour.). Nejen vzhledově byly dopisy od něj vydařený (až na ty hnusný papíry), i obsahově psal čtivě a zajímavě.

Psával mi dvakrát, třikrát týdně a obálky bývaly úžasně pokreslený od kluků, co kreslit opravdu uměli. Dodnes mám ty nejhezčí schované a žasnu nad tím, jak jemné a zároveň pevné tahy zvládne něčí ruka. (Ta má se třese, rovnou čáru neudělám a snažím se to zamaskovat stínováním. Asi bych fakt nemohla dělat kérky.)

Dušan v těch dopisech dost snil a ještě víc sliboval, jen trochu nerad odpovídal na přímý otázky. Uměl se taktně vyhýbat a nahodit pokaždý takový téma, jaký se mu hodilo. Zásoboval mě osloveníma jako Beruška, Sluníčko a jinýma podobnýma hovadinama. (Já to nikdy nemusela, mám jméno, ale k tomu jeho holčičímu písmu a barevnému podtrhávání se to hodilo.)

Poslal mi podobných dopisů ze Stráže desítky, možná i stovky.

Už si s ním pěkných pár let nedopisuju, už nejsem až tak hrozně blbá. Ale před třemi měsíci poslal dopis z Valdic. Vůbec netuším, kde vyštrachal adresu. Asi si jí pořád pamatuje. Míval vždycky dobrou paměť (hlavně na PINy a podobný věci).

Přál své dceři k narozeninám, což je od něj chvályhodné. Sice si spletl měsíc, ale dopis to byl opět hezký a je znát, že zas sedí s klukem, co umí tetovat...

...no a pak že si lidi neposílají krásný dopisy.