Já a moucha

Anotace: Znáte to. Otevřené okno a najednou bzzzzz a máte po klidu.

Nevybrala si jakékoli jiné otevřené okno v ulici ale prostě jen a výhradně to moje. Jako kdyby na těch ostatních nebylo nic zajímavého. Něco jí tu vonělo. Chvíli poletovala po místnosti a drásala mi nervy svým bzzzzzzz. Byla to pořádně velká, tučná masařka.
"No to si děláš, srandu, koukej mazat." povídám jí.
Masařka nic. Dělala že neslyší a dál pokračovala v průzkumu bytu. Nakonec se vrátila do mého pokoje a usedla na sáček s odpadky.
"Ahááá, tak o tohle ti jde. No počkej", bručela jsem si pod knírek. Plán jsem měla vymyšlený jedna dvě. Prostě počkám, až zaleze do sáčku a pak ji chytím. Věc měla háček. Moucha byla fikaná a všemi mastmi mazaná, uplně jsem viděla, jak jí samou opatrností vstávají chlupy na hřbetě a navíc to vypadalo, že začala pošilhávat po mém nedělním obědě na talíři.
"Ať tě to nenapadne ani ve snu," doporučila jsem jí důrazně. Představa, že se všema svýma šesti nohama, kterýma předtím pošmajdala kdejakou mršinu, exkrement a kdo ví co ještě, bude procházet po mém řízku a bramborovém salátě, ve mně vzbudila odpor a otřásla jsem se hnusem. Opatrně a nenápadně samozřejmě, abych ji nevyplašila. Paní Masařka Mouchová se pro jistotu ještě několikrát rozhlédla, jestli je vzduch čistý a odvážně vykročila do utrob sáčku, spokojeně si při tom pobzukujíc.
"A mám tě, mrcho," zařvala jsem, když se mi povedlo na první pokus uzavřít sáček a nezvanou návštěvnici uvěznit.
"Děje se něco?" strčil do dveří hlavu můj syn s nechápavým výrazem v očích, zřejmě vyděšen mým vítězným pokřikem.
"Mám ji" oznamovala jsem mu s fanatickým leskem v očích a zatřepala sáčkem. Masařka naštvaně zabzučela. Zvedla jsem sáček do výšky hlavy, abych jí pěkně viděla do očí.
"Tak a máš to. Nemělas sem lézt, tisíckrát dobře ti tak. No nekoukej na mě, můžes si za to sama," dodala jsem ještě, když jsem viděla, jak mouše zklaplo a tváří se provinile, až lítostivě.
"No dobře, ukecala jsi mě," povídám nakonec, jdu k oknu a otvírám sáček. Masařka vybzučela ven, ani se neohlédla a prchala, až se jí z kožichu prášilo.
"Tak to bychom měli," otočila jsem se k synovi, který stále ještě sledoval od dveří moje počínání.
Obrátil oči v sloup a vzdálil se. Zřejmě usoudil, že ještě není čas volat docenta Chocholouška a já pro jistotu zavřela okno.