Jak jsem četla Otčenáška

Anotace: Surrealistický proud mých myšlenek v 1:30 při četbě jedné pro mě zásadní knihy. S potřebou introverta vypsat se a s potřebou extroverta to potom zveřejnit.

Čtu Otčenáška. A čtu ho vlastně pořád, ačkoliv mám v něčem k té knížce odpor. Je to moje bible, ale zároveň je mi něčím nesympatická. Autor levičák? Chytám jeho nečitelný styl psaní plný úvah a otazníků a nesrozumitelných mlvučí? A je křesťan, jenž by měl k Bibli podobný vztah jako já? Miloval a nenáviděl ji? Odi et amo?
Ta knížka navazuje na Roma, Julii a tmu. To je taky tak trochu bible, něco jako Starý zákon. Krásně se čte, ale je to sen, nemůžu se v ní najít. Nikdy jsem nezažila takovou lásku, jako zažívají oni. Vím, že jednou najdu Pavla a budu jeho Ester, jenomže mu nezmizím na ulici v palbě ssáckých kulometů. Budeme spolu v našem světě, tak trochu sumblimním s tím okolním, ale pořád našem. A bude mě hladit po vlasech a říkat mi, že mě miluje, ale zas ne moc, aby nám to nezevšednělo. A nebudu se před ním stydět chodit svlečená.
Toho Otčenáška čtu pořád. Pořádně ani nevím, o čem to je, rámcově samozřejmě ano, ale byla-li tam nějaká postava pouze na začátku, jej jméno byste ze mě dostali asi jen stěží. Mám v něm podtrhané pasáže. Nejcitovatelnější citáty ze všech, ale nechci je tak nějak dát z ruky, pouštím je jen po malých částech, protože jsem sobec a chci si je uchovat jenom pro sebe. Možná taky proto, že nemám ráda takové ty nesčetněkrát vyřčené staré pravdy, co je všichni znají, ale nikdo se jimi neřídí. Spíš než knížka ke čtení je to můj deník, moje album. Stačí mi přečíst pár podtržených - a někdy ani nemusí být - řádek a vzpomenu si, co jsem dělala, když jsem je četla v minulosti. Kromě školních lavice, kde jsem si o nudných hodinách v Otčenáškovi podtrhávala nejvíc, se mi vybaví třeba Staroměstské náměstí někdy v září 2013. Bylo chladno, seděla jsem na lavičce u Husa a koukala na galerii. Přisedla si ke mně starší paní, pak zase odešla a já pořád seděla a čekala. A bylo mi u toho strašně hezky, protože jsem čekala na něco hezkého. Když jsem začala psát, byla jsem přesvědčená, že jsem čekala na Petra, ale pak mi došlo, že to byl možná Martin. A že jsme spolu pak šli poprvé na pivo a na večeři a potom se mnou jel metrem až na konečnou, ačkoliv to měl pěkně z ruky, a mně najednou došlo to strašný srovnání, jak se ke mně může chovat člověk a jak já o něm můžu uvažovat. Jeden je líný kvůli mně o dvě hodiny dřív vstát a druhý mě doprovodí až k autobusu. A taky pošle balík, když vůbec nemusí. A koho miluju? Jistě, že toho prvního. Nebo těžko říct. Miluju ho a nemám ho ráda zároveň. Tedy milovat je moc silné slovo. Žiju ze vzpomínek a podvědomě vytlačuji ty špatné. A tak vidím jenom to, jak se mi udělalo hezky, kdykoliv si na mě našel čas a byl se mnou. A nemám ho ráda za za to, jak se mnou vymetl kvůli jiné, ale zase ho budu omlouvat tím, že na to měl právo. A nemám ho ráda za to, že i po roce žárlím, že spí s jinou, že ji sice nemiluje, ale chce bejt chlapák. Za to, že do každé chvíle, kterou teď strávím s jeho bratrem, projektuju i kousek jeho. I když vím, že ta velká láska jako z Otčenáška teprve příjde.
Poměrně málo se ví, že Romeo, Julie a tma má ještě pokračování. Je to tedy spíš jako když se rozvodní řeka - spousta postav, Pavel jako by najednou už nebyl tolik důležitý, i když pořád je, na scéně se objevuje nová hlavní postava, ale Pavlův příběh pořád zachycuje. Našel si jinou - spí s ní, ale pořád myslí na Ester. A nedá se říct, že by tu novou neměl rád. Prostě se Ester nemůže zbavit. A mluví s ní a vidí ji a dotýká se jí, i když je dávno pryč. I já takhle mluvím. Ale s Pavlem. Další důkaz toho, že láska s Petrem nebyla ta od Otčenáška. Ale taky důkaz toho, jak moc tuhle bibli chápu. Protože i já ležím s někým novým. Koho mám ráda. A stejně pořád myslím na toho z dřívějška. Protože mi je sice krásně. Ale ne příjemně krásně.