Noční zpráva

Anotace: Nechť si konec příběhu, každý dokončí podle své fantazie.

Noční zpráva

Sněží, sněhové vločky pokrývají stromy a střechy měst. Ležím pod dekou, v uších mám sluchátka a vnímám tu hudbu, co lahodí mému sluchu. Snažím se myslet na krásné pozitivní věci, ale vždycky všechno nejde podle plánu. Přemlouvám svou duši, aby zapomněla, přesvědčuji každou buňku v těle, aby nic neříkala. Jen ležet zachumlaná v dece a poslouchat hudbu. Ale i tak malý hlásek v mé hlavě tiše šeptá jeho jméno. Únava je silnější a já nevědomky upadám do spánku. Před oči se stavějí dávno pohřbené vzpomínky. Všechna ta bolest se opakuje. Cítím tu lásku, kterou skrývám za nenávistí. Vidím ty momenty štěstí, kdy mě držel v ruce.

Momenty, kdy jsem byla na vteřinu celý jeho svět, za který by padl. Byl mým štítem, nedovolil by, aby můj úsměv strhla nějaká bolest. Dýchal by do posledního dechu, jen aby spatřil můj úsměv, moje chladné modrošedivé oči. Udělal by cokoliv, jen aby ucítil tu mou vůni. Po nějakém čase, on se stal tou krutou bolestí, která mi vleza do snů a nedovolí mi chvilku plně myslet. Proměnil se v mé slzy na tváři. Držel mě tak pevně a pak bez váhání, lítosti a varování, jen tak upustil mé věřící tělo má trnitou zem. Všechno se rozpadlo na stovky, tisíce kousků.

Dopad byl krutý, bolestivý a nesnadný. Rozlámané nohy, modřiny, které se nikdy nehojí, tržné rány s četným krvácením, které nejde nijak zastavit. Přetrhání svaloviny srdeční, na které není jiný lék než čas. Do tisíců střepů vylil mojí pošetilost a víru. Odešel spíše zmizel do hlubokých dálek a mě nechal polomrtvou, jen tak spát na louce bílých kopretin.

Sama rychle procitnu. Třesu se zimou, matně si vybavuji ten sen. Rychle sahám po dece která leží vedle postele. Nevím co to mělo být a radši ani nechci vědět. Už se chci otáčet, rychle usnout a zapomenout, ale nejde si nevšimnout zeleně blikajícího mobilu, který oznamuje novou zprávu. Nedá mi to. Beru mobil do ruky a koukám, kdo po mě tak touží ve 2 ráno. Jen co se rozsvítí obrazovka a já si přečtu jeho jméno, nemůžu ani popadnout dech. V břiše mám motýlky, unavenost je pryč, rty mám suché a jen slyším, jak moc rychle dýchám. Nezapomněl. Bojím si přečíst co mi napsal. Strach musí jít stranou, otevírám zprávu a čekám nejhorší. Slzy mi tečou po tváři. To snad není ani možné, vzdychnu do tajemného neznámá, když dočítám jeho noční zprávu. Jsem vůbec v realitě?.