Smutek

S lidskou duší,

kdo pohrávat si zkusí,

snad ani netuší,

jakou hořkost okusí,

když se o to pokusí,

druhému takto ublíží,

ještě nečinně přihlíží,

jak bolest vice ho poníží,

padne na samé dno potíží.



TY - dívajíc se tomu zklamaní do očí,

očekáváš, že se vše náhle v dobré otočí,

dost pro Pána, tohle už hranici,

postoj máš jak popravčí.

Nevidíš?!

Že už takto dosti krvácí.



Z kostelů zvonů zvonění,

slyšíc jen její úzkostlivé volání,

už ji nic nebrání,

rychle bude její konání,

ukončí už její trápení,

nač takového mučení,

najdi poslední zbytek svého svědomí,

dávám ti svolení,

k životu mému skončení,

dlouhé, dlouhé bylo toto trápení,

tebe bohužel - ani čistá láska nezmění,

nevěřím už v NIC - ani v naše znamení.



Tobě nepomůže pokání, za to tvé rouhání,

nabídnuls jen žal a zklamaní.

Kdo z nás vetší podíl viny má?!

Tak pověz?!

Odkud to pramení, že nejsou naše duše v souznění. Začals boje tažení?!

Budeme jako zvěř ranění!!

Tohles chtěl?!

Dobrého člověka zničení?!