Naděje v jarních dnech

Naděje v jarních dnech

Byl to onen jarní den. Den, jenž dal předzvěst všem.

Pouhá slova zanechala mezery mezi řádky a jiná je vyplnila vším, čím jen sama mohla. Nic neponechaly náhodě a celý svět se započal otáčet desetkrát rychleji. Proč by se tak jen mělo dít? Proč by se mi mělo dostávat tolik vítané pozornosti, když jsem se domníval, že už nikdy nic takového nezažiju? Když jsem se domníval, že nic takového pro mne není a nikdy nebude.

Teď tu pouze sedím a skládám ona nevyřčená slova do podoby jim vlastní. Opět dávám dohromady řád, který byl už tak dávno rozprášen na padrť a sfouknut z vědomí všech. Nedostává se mi těch správných frází, které by všechnu tu skutečnost vystihovaly. Existují proto vůbec ta správná slova? Existuje něco, čím bych mohl vyjádřit své pocity, své myšlenky a touhy? Něco, co by shrnovalo vše, co se jen děje? Nedostává se mi žádných slov, jak bych tedy jen potom mohl doufat, že se mi dostane těch správných gest? Člověk nemůže nikdy vědět, co je správné a co ne. Co by měl dělat a co si pouze myslet.

Jedno je však jisté. Ať jsi nahoře, či dole. Ať převažuje čerň těch nejhlubších myšlenek nad září reflektorů. Ať se člověk cítí smutně, či vesele, tak nesmí ztrácet naději. Naději, že se stane něco pěkného. Na něco skutečného, co si může vytvořit jen sám. A ačkoliv je to sebeneuvěřitelnější a mnoho lidí tomu nevěří, tak vše se vždy vyrovná. Den nebude nikdy moc temný, když i přes hustá mračna vysvitne drobounký pramínek zlatého plamínku naděje.

Nikdo nemůže tvrdit, že byl celý život jen veselý a šťastný, či naopak v něm převažovaly chmury každodenního bytí. Vše je v naprosté rovnováze. Musí to tak přeci být, co jiného by jinak mělo smysl, když ne tohle? Naděje je to jediné, co setrvává v našich srdcích, naděje v lepší zítřky. Ve dny plné radosti a příležitostných eskapád, ale co na to mohu říci, vždyť to jsou naše dny. Náš život. A proč ho jen nežít s krásou a štěstím, které nám jsou nabízeny? Nezavírejte oči před štěstím, a to i v momentech, kdy nevěříte, že nějaké můžete potkat. Nedoufejte, že vám budoucnost přinese miliony a onen vytoužený život. Prostě žijte, žijte přítomností. Vždy jsme tu teď a tady, co jiného si přát? Pokud nejste spokojeni žít s tím, jak něco je, tak to změňte. Změna je na vás a jen vy jste strůjci svého vlastního místa, které vám vykouzlí úsměv na rtech. Ať za to může místo, na němž roste ta nejpůvabnější fauna světa, či jen osoba, s kterou se cítíte tak, že skutečně žijete svůj život naplno. Nezavírejte oči před sebou samým a vystupte na chvíli ze své komfortní zóny. Ano, není to lehké. Není lehké udělat něco, čeho se bojíte a máte strach, ale jinak se nedozvíte, zda je to správné. Nikdy se nedozvíte, jak by to mohlo jednou být a nesečkávejte nad tím. Nikdy nemůžete vědět, kdy vám to proklouzne mezi prsty a ten nepopsatelný pocit ve vašem nitru uhasí navždy.

Je to děsivé. Ten strach, kdy neznáte ani své vlastní jméno, na tož nevíte, co byste měli udělat, ale na to přijdete a naleznete to. Doufejte v to. Věřte v to. Jelikož nikdy nevíte, zda vám něco nespadne přímo do klína. Buďte otevření všemu a doufejte ve víc.
Nikdy nevíte, na koho narazíte a nikdy nemůžete ani vědět, zda právě ta osoba. Osoba, jež se vám zdála do nedávna tak vzdálená a cizí, právě nesedí před vámi a neposlouchá každé slovo, které vypustíte světu. Nedovolte se životem nechat stáhnout ke dnu. To raději udělejte alespoň malý krůček vpřed a myslete na to dobré. Vykročte tím správným směrem ke svému štěstí. Natočte se k němu čelem a vyrazte za ním a za žádnou cenu ho nenechte odejít. Vždyť to je přece to hlavní, co od života můžeme chtít. No ne? Štěstí, lásku, radost a mnohé další. Proč od toho utíkat a skrývat se předtím. Občas je to opravdu náročné. Toho jsem si vědom moc dobře, ale na druhou stranu je to ta nejsprávnější věc, kterou můžete zažít.

Proto bych měl říci i já něco málo. Něco, co není lehké napsat na papír, natož to nahlas vysloviti, ale není správné skrývat to co je a vzývat to, co není. Není správné skrývat to, co ve svém nitru cítím jako tu nejsprávnější věc, jaká jen existuje. A proto říkám:

"Životem si tak lehce plout a všechny kvítky nechat uhasnout. Tak jako tato báseň, které chybí řádky. Tak jako příběh, jenž je napsán mezi řádky. Tak jako dítě, které usíná bez pohádky. Tak jako kniha, kde není žádný obrázek. Tak cítím se i já bez Tebe."
Autor Zigi, 10.11.2020
Přečteno 309x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí