Praha

Skulinou v závěsech nedokonale těsnících složitou skladbu okenních tabulek historických oken proniká do pokoje sluneční jas. Není oslepující, jak by mohl. Náklon osy Země příkazem někoho, či něčeho silně přesahujícího jejich chápání zkrátka zimou sebral slunečnímu svitu sílu. Poněkud netypicky pro tu dobu se pověstných sto věží města halí do zmrzlého sněhu. Ten kousek světa objektivních nedokonalostí a subjektivních krás zlenivěl. Zlenivěl natolik, že nebýt jejich dechu, bylo by slyšet cinkot čerstvě ražených, zářivých vteřin padajících pod údery perlíku na kovadlině času, když s rychlostí jepičího života mění háv jsoucna na rubáš "bylo". A s tou železnou melodií pravidelnosti zvoní o podlahu zapomnění, či nesmazatelných vzpomínek. Čas... ta nekonečná proměnná mající tisícero chutí, nálad a odstínů, jímž je vnímán, milován a proklínán. Snop slunečních paprsků se neochotně láme, s drzostí si vlastní hledá nejkratší cestu a otáčí se neznatelně v kužely zvědavě rozhrnující temnotu darovanou stíny. Kontrast, který takovým soubojem protipólů vzniká, je dokonale ukryt před zraky jiných. Na tom jemu velmi záleží. Má potřebu skrývat její totožnost, či snad přítomnost? Ne... právě naopak, pramálo mu záleží na pohledech zvědavců náhodně generovaných mraveništěm osudů těch kolem. Zkrátka je mu vzácná. Plytký obrat zdá se, však přece jen to tak je. Co to znamená?

Představte si téměř sto šest karátů uhlíku stlačeného takovou silou, že jej nelze poškodit. Něco tak tvrdého a krásného je na jednu stranu něčím vysoce praktickým a na druhou jedinečně krásným. Samozřejmě, že onu vnější krásu věci věnoval mistr brusič, ale i jako neotesaný kámen jde niterně pořád o ten samý zázrak. Jak naložíte se zázrakem? Přimknete jej k sobě. Pevně. Jen na skok věnujme myšlenku metafoře o kameni, který Peršané nazývají Horou světla a který skví se v pevném usazení koruny královny Marie. A stejně jako je Koh-I-Noor pevně sevřen v objetí zlatých plátků, on pevně drží ji. Hrozí jí něco? Kdo vidí za roh? Třeba... proč by to riskoval. Tento neelegantní náznak pragmatismu však v prostoru nemá místo. On to zkrátka potřebuje, potřebuje se jí dotýkat, potřebuje jí dávat najevo radost z blízkosti a snad neviditelným pohledům nepřítomných jiných potřebuje jasně ukázat, že ona k němu patří. Přes výrazné gesto, neb obruč jeho paže svírá její útlý pas pevně, činí tak s něhou pro muže nezvyklou. Ta bytost naprostých rozporů pluje oceánem jejího půvabu a křehkosti, která jí je vlastní.

Je velkorysá. Snad příliš, neb září neustále. Dělá to se stejnou drzostí, jako ten sluneční svit, který dopadá na detail prstů, které konečky bloudí po sametu jejího těla, po drahách kontur křivek, které bez debat považuje za obraz Boží moci, jejích rozmarů a nekonečných možností. A v jisté poťouchlosti to ji, tedy onu ženu, těší a baví. Občas, když s nedůvěrou směřuje její kroky, neb toho půl tanečního kroku doleva je bezpečnější cestou, lehce a s úsměvem vzdoruje. Není si jistá, zda on zachytí úsměv, kterým tu provokaci korunuje, ale aniž by to přiznala, těší ji, že si ji k sobě poněkud bez rozpaků přitáhne. On tam vždycky je. A vždycky ví, kdo prochází kolem, protože on nevěří světu a ona... ona je mu přece zkrátka vzácná. Teď neodporuje ani provokativním náznakem. Tiskne se k němu a nechává krajinu svého bytí v přímém opaku mrazivého rána hřát jeho přítomností, aby cítila každou kapku doteků jeho prstů stékajících opatrně po ní. Už vzdal předstíranou přísnost, že snídaně chladne. Vstal kvůli ní neochotně. Ne snad pro přiznanou lenost, ale proto, že na chvíli musel vstát od její blízkosti. Nesnáší to. Každá minuta bez ní přijde mu trýznivá k uzoufání. Pohled pak mění za nepřijatelně tvrdý.

Tiskne se k němu a jemně vlhký dotek, který vnímá na svém rameni, vyčaruje na jejích rtech úsměv. Není to ten nesmělý polibek rozpačitého hocha, který nedokáže pochopit krásu detailu, protože jeho myšlenky a touha běží příliš rychle. On nerad spěchá. Samozřejmě, když by na to přišlo, shodil by výjimečnost okamžiku hloupým argumentem, že na unáhlenosti je už starý. Ten cynismus byl by jen neobratným manévrem halícím hluboké pohnutí citů, které v ono gesto vykrystalizovaly a on necítí ostych to projevit, protože ví, že jí to těší.

Předcházející večer jí opatrně sňal kabát z ramen a usadil ji v divadelní lóži. Ne, že by pak pozbyl úcty ke klasickému dílu, ale vnímání přílišného počtu rovin času dává mu možnost vnímat příběhy odehrávající se na pozadí hlavní dějové linky. Tedy sytí se drobnostmi, které ji zdobí. Zná její vůni, pohyby a gesta. Musí je znát, nosí ji vrytou v paměť. Možná, to on neví, jí to někdy připadalo zvláštní. Časem, a ani to on neví, jí snad začala tato jeho posedlost její osobou připadat jako kompliment. Vzala jej za ruku. S upřeným pohledem a úsměvem, pro který by on prodal Aljašku carovi zpět za jedinou minci, jej něžně pokárala, aby sledoval scénu. Odpověděl jí, že ví, co se pod zvednutou oponou odehrává. Nelhal jí. A protože snad četl v hrdém pohledu určité rozpaky, na dlouhý okamžik stočil zrak na siluety postaviček v bohatých kostýmech. Její ruku však ze sevření svých prstů nepustil.