pod vlivem FortUnie...

Anotace: monolog s pamětí...tán jednadvacet...oko bere...

rád si jednou za čas posedím a popovídám s tou podivnou dívkou...

myslím že to má také ráda
protože někdy večer přichází
když jsem sám
se svou dýmkou
a naslouchám šepotu plamenů...

vonný dým stoupá vzhůru
zjevuje její slavnostní tvář
usměji se na ni
ona také
ale ten její je trochu vážný starosvětský
tak se vzápětí zastydím
že jsem tak lehkomyslný
promlouváme o starých časech
někdy mne vezme za ruku
proklouzneme krbovou mříží
a temně žhavým ohništěm
zalétáváme do končin za ním…

nejraději mám jedno z nejcitlivějších míst
dětství
tam je to pravé labužnictví
plné nadšení i odmítání
omáčky co odkrývají
svá nejintimnější tajemství
jako temné vody
na jejichž dně odpočívají
potopená města
dravé proudy lávy
deroucí se rýžovými horami
magický uzel v dračí krvi
nabízející nezranitelnost
z rajčat se špagetami
jeskynní macarát
a želé z netopýřích uší
co vzniká jakoby samo od sebe
až se ustálí
jako parfait
mražený smetanový krém s ovocem...

v těch dobách kdy jsem byl šťasten a miloval
a chtěl bych tak milovat znovu
aniž bych pomyslel
na bol srdce probdělé noci

a vyschlé hrdlo
když mi řekla
že nemůže být ničím jiným víc
než sestrou
jako bych chtěl mít tucet sester...


z toho pak pramení ty přeludy minulosti
kdy staří sdělují jak to bylo skvělé
zatímco slyší kroky neviditelných nohou
v okně se míhají stíny zemřelých
a mezi nimi jsou stíny mých mrtvých já...


když se ohlédnu
přes temnou mlhu
vidím drobnou postavu v dálce
jak stojí na kopci
s rukama vztaženýma ke mně..

chtěl bych počkat
a vzít její jemnou ruku do své
avšak hukot velkého moře
zaléhá mi do uší
už dál nemůžu meškat
neboť loď je již dychtivá
a plachy rozvinuty
k cestě na věčnost...


i když je to vyjádřené

poněkud nepřesně
pro svou nejednoznačnost
nikdo totiž nestanovil
co to věčnost je…

ó Timenebro
ty velký Snovači času
jaká je tvoje moc?

vysušit moře
srovnat hory?

lze dopustit slabým
strunám lidských srdcí
aby ti vzdorovaly?

myslím že ano
jsou totiž napjaty
mocnějším vláknem než jsi ty

přesahují tvou oblast
neboť jejich konce
jsou upevněny ve věčnosti

měníš oděv přírodě
můžeš servat listí
zkosit květy
však kořeny leží hluboko
než aby je tvé ostří mohlo zasáhnout...

nezměníš tlukot srdce…