Už mám jasněji, snad jen proto, že se cítím klidněji.

Nepotřebuji motivaci, ale klid a rovnováhu.
Podívat se do světla, aniž by mne oči bolely.
Vyslyšet mantry vlastní duše a do tmy jména vykřičet.

Určit si hodnoty, postavit se za sebe...
a hlavně, přestat být nástrojem.

Shledat se znovu se svým maximem.
Přesně tím vším, co pro ostatní je bezcenné.

Momentálně nepotřebuji pomoc – řekl bych si o ni… a proto;

Nechť ve mně ztichne bouře,
nechť se rozhostí klid;
nechť spatřím světlo.

„Narodil jsem do života – našel v něm chvíle, jež se střídaly s pády.“

Byl jsem dechem i tichem,
byl jsem jménem i všemi svatými;
nyní šeptám slova a zvuky do tmy,
odkud ozývají se jen cizí výkřiky.

„Prošel jsem mládím, v němž síla těla předbíhala mého ducha, a i když jsem klopýtal o vlastní pýchu… vždy tam byla chvíle světla.“

Mé hodnoty jsou mými kořeny;
mé kroky jsou mým svědectvím;
jsem celistvost – v očích druhých bezcenná,
jsem maximum – které v sobě znovu nalézám.

„Již jen vyčkávám až přijde ten věk, kdy ztráty porostou rychleji než zisky… i když vím, že bolest i radost jsou jen dvě tváře jedné skutečnosti.“

Cvičení drží tělo – meditace mysl;

„Vím, že každý krok vpřed je i krokem zpět; že cesta nikam nevede… a přece – je vším, co v životě máme.“