Předtím bylo lip než teď!

Potom, co jsem se vzpamatoval a vyslechl si své prý rodiče, tak jsem po třetím kafi (které moc nepiju, takže mě to docela nastartovalo), začal vnímat, co mi ti lidé vyprávějí. Mluvili podrobněji a i pomalu, protože takovéhle informace se jen tak neslyší v běžném životě v téhle době.

Dozvěděl jsem se, že rodiče přišli z dávné minulosti, z doby předtím, než na Zemi dopadl ten obrovský meteorit, co smetl vše na celé planetě. Vyhladil všechny, kdo nestihl utéct.

Byl to dlouhý rozhovor a když jsme skončili, požádali mě, jestli bych nechtěl jít s nimi a poznat svět, který jsem nešťastnou náhodou opustil. Dali mi čas na rozmyšlenou a vrátí se pro odpověď za tři dny.

Ono to cestování časem není složité, ale energeticky náročné. A v téhle době není na dobití dostatečná technologie, takže se tu mohou zdržet jen pět hodin.

Zůstal jsem v kuchyni sedět u stolu sám a přemýšlel, jestli to celé nebyl jen sen. Pak jsem se podíval na levé zápěstí mé ruky – byl na něm náramek s nějakými čísly. Něco jako fitness náramek, co se zbláznil, a místo času ukazoval chaoticky náhodné skoro číslice.

Ztuhl jsem a počítal do desíti. Asi hodinu jsem koukal na náramek a pak jsem to vzdal, šel se vykoupat, abych se uvolnil, pokud to bude možné. Jenže se vyskytl problém – náramek nejde sundat. Nemá žádné zapínání a přetáhnout přes ruku také nejde.

Co teď?
Je vodotěsný?
Kolotoč myšlenek se zase roztočil.

Panika přitápěla pod kotlem, a náhle jsem si všiml listu papíru na stole.
Tak čtu:

„Je to indikátor, podle kterého tě vždy najdeme a už nikdy neztratíme.
Nic se neboj, je odolný a vydrží víc, než vypadá.
S pozdravem – tvoje maminka.“

Jasně. Už se jich nezbavím, prolétlo mi hlavou z ničeho nic.

Takže jsem vstal, šel si napustit vanu a vypnout se, abych se uklidnil a mohl tento den ukončit v posteli s knížkou před spaním.

Ráno se probudím, kouknu na noční stolek, pak na levou ruku – ne a jo.
Takže to nebyl sen. Náramek je na levé ruce a dělá pořád to samé co předtím.

Vstal jsem, udělal si snídani. Sedl si ke stolu a napil se čaje, zhluboka vydechl.

Co já teď budu dělat? Dělat? Dělat? Není už pondělí?
V hlavě panika. A najednou z ničeho nic všechno utichlo a já se znovu napil čaje.

Není to poprvé, tak nač se stresovat. A mám i důvod, proč jsem zaspal – i když mi ho nikdo nejspíš neuvěří.

Na všechno tohle se zmohl jen můj mozek, protože já seděl u stolu a jen upíjel čaj.
Tělo nereagovalo, vysílené stresovou situací, když jsem našel obálku a setkal se s rodiči.
Nevstal jsem od stolu – jen jsem si to myslel. A i ten čaj bylo studené kafe, co mi ti hodní rodičové udělali.

Seděl jsem u toho stolu až do rána a pořád nějak nemůžu pobrat, co se vlastně stalo.

Náhle se ozval budík a já se lekl tak, až jsem si do klína vylil zbytek studeného kafe – a lekl se znova. Vyskočil jsem ze židle.

Stál jsem u stolu vedle židle, chlad v rozkroku, budík řinčel a já nevěděl, co mám dělat. Studilo to a budík dělal rámus.

To mě probudilo do reality, co byla moje realita. Kdy můj život nebyl zvláštní, ale znal jsem ho a byl s ním i smířený.

Šel jsem vypnout budík a pak rovnou do koupelny – teď opravdu.
Vykoupal jsem se a napsal do práce, že jsem onemocněl a dnes nepřijdu.

Neřešil jsem, jestli to pochopí, protože jediné, co mě zajímalo, bylo být v posteli a usnout. Probudit se – a aby bylo všechno normální jako dřív.

Lehl jsem si do postele a kupodivu hned usnul.

Probudil mě zvonek u dveří.
Kouknu na levou ruku – a povzdechl si. Nebyl to sen.

Vstal jsem, vzal si župan a šel ke dveřím.
Kouknu se – a tam můj kolega z práce. Nebyl nijak veselý.

Otevřel jsem – a jak mě viděl, hned spustil.
Že je problém v práci, čekali na mě, šéf se tam rozčiloval a chce mi sebrat prémie – a pak mě vyhodit z práce.

Když nejsem schopný ani zavolat nebo napsat.

Pozval jsem ho dál a zeptal se, jestli chce kafe. Posadil jsem ho ke stolu v kuchyni, pak koukl na mobil – a zjistil, že jsem tu zprávu poslal kamarádce, ne šéfovi.

Byl to jen omyl – ale tohle už nevysvětlím. Na levé ruce ten náramek pořád je – takže nic vysvětlovat nebudu muset, pokud bylo všechno, co jsem zažil, pravda.

Kolegovi jsem udělal kafe, sedl si naproti němu a podíval se mu do jeho unavených očí.
On jen seděl a čekal, co ze mě vypadne, aby pochopil, proč jsem v županu a ne v práci.

Ukázal jsem mu ten náramek.
Koukl na něj – ale hned nechápavě zpět na mě. Co jako?

Tak jsem mu detailně a s popisem ukazoval ten náramek a připomněl tu obálku, co jsem mu ukazoval. Ukázal i tu druhou a i ten popis k náramku od mamky.

Nechápal, kroutil hlavou, že tohle přece není možné.

Když jsem mu to vylíčil všechno, tak asi jediné, co pochopil, bylo to, že jsem v županu – jinak asi nic.

Neměl slov, protože mě zná – a věděl, že tohle bych si nevymyslel, abych nemusel do práce.

Kolega zapomněl, proč vůbec přišel, a jen seděl u stolu a pil kafe.
Půl hodiny beze slova – a po druhém kafi se začal ptát na všechno, co jsem mu řekl.
Střídavě koukal na náramek, na mě a chrlil otázku za otázkou.

Zbrzdil jsem ho, protože sám toho moc nevím – a víc bych se měl dozvědět teď už za dva dny.

Tak jsem vytáhl z linky flašku whisky, abychom se oba uvolnili a přišli na jiné myšlenky. Mluvili jsme spolu skoro až do půlnoci, kdy se kolega už zvesela zvedl, že už půjde, aby se vyspal do práce – a že to tam zkusí vyžehlit.

A já, ať jsem ještě ty dva dny doma a pak ať mu dám vědět, co a jak.

Sice to byl kolega z práce, ale před lety se stal i mým dobrým přítelem. A de facto jediným v mém životě. Nejsem společenský typ a nerad si lidi pouštím k tělu – už od mala.

Takže jsem ho vyprovodil ven, rozloučil se a on odešel směrem k domovu.

Já se vrátil, uklidil všechno, uvařil si jídlo a odpočíval jsem celkem s klidnou hlavou.