Předtím bylo lip než teď!

Zbytek času do příchodu rodičů utekl celkem rychle a kupodivu v klidu. Moje hlava se zbavila stresu a i toho chaosu, co se tam rozpoutal po první obálce.
Seděl jsem na terase, upíjel čaj a přemýšlel, kdy nastane ten moment, kdy se tu zas objeví moji ztracení rodiče.
Po chvíli náramek zavibroval, začal blikat, a po pár vteřinách přišli z domu na terasu – s úsměvem mě pozdravili.
Tak už jsou tady. A já zas znejistěl, ale zůstal v klidu.
Sedli si ke mně a otec se začal ptát, jak mi je, jestli už jsem v pořádku.
Matka jen na mě s úsměvem koukala. Povídali jsme si – a moje nejistota se pomalu vytrácela.

Po chvíli přišla ta otázka, na kterou jsem se měl připravit:
„Chceš se vrátit zpátky do své doby? Poznat ty, které jsi nechtěně opustil?“
Ani jsem nezaváhal. Řekl jsem „ano“, i když jsem měl strach. Ale tady mě toho moc nedrželo.
Čas na rozmyšlení jsem dostal a rodiče mě ujistili, že možnost návratu existuje.
Tak jsem souhlasil – a odeslal SMS kolegovi z práce, kterou jsem měl připravenou už hodinu předem.
Bude mi chybět. Ale proč nezkusit jiný život, když je příležitost?

Prý nepotřebuju nic balit, co budu potřebovat, tam už bude.
Vzal jsem si jen pár drobností na památku. Přeci jenom jsem tu strávil část života.
Jsem připraven. Tak můžeme jít… nebo letět… nebo jet… ale nejspíš – podle všech těch sci-fi povídek – cestovat.

Vešli jsme do domu a s divným pocitem v žaludku jsem čekal, co se bude dít.
Projdem hvězdnou branou? Proletíme světelným tunelem? Objeví se TARDIS a pán času nás přenese na ono místo?
Moje fantazie jela naplno.

A pak to přišlo – jiné, nečekané, nedramatické.
Vešli jsme do domu a vkročili do jemně blikajícího kruhu na podlaze. Průměr asi metr.
Ve třech trochu těsno – ale vešli jsme se.
Najednou tma. Černočerná. Neviděl jsem nic, jen cítil, jak mě rodiče drží za ruce.
Trvalo to okamžik.
Najednou světlo. A kolem mě pokoj. Jiný – ale úplně obyčejný.
Nic zvláštního.
V duchu zklamání. V hlavě jsem měl představy o divoké budoucnosti – když už se cestuje časem.
I když to byla vlastně minulost – měla by být mnohem vyspělejší než moje přítomnost.
Jenže nebyla.
Byla to jen lepší technická laboratoř než ty z dokumentů o NASA.

Tak jsem tady. A co dál?

Rodiče se hned přepnuli z režimu nově nalezených přátel do módu „nejlepší rodiče“.
Začali mi vše vysvětlovat, prováděli mě domem, ukázali mi můj pokoj.
Ten se nezměnil od doby, co jsem zmizel.
Spousta informací.
A já jen žasnul – a zároveň se divil, jak je to vlastně podobné tomu, odkud jsem právě přišel.
Ano, byly tu nové věci, všechno jinak uspořádané, nevšední… ale zároveň tolik podobné.

Po prohlídce domu a zahrady jsem byl posazen ke stolu. Prý bude večeře. A přijdou i další členové rodiny, aby mě poznali.
Byl jsem nervózní. Z jídla. Z nových členů rodiny.
Co se tu jí? Bude mi to chutnat?
Mám sourozence? Dědu a babičku?
V mém světě jsem byl sirotek, vychovaný v dětském domově.

Napětí ve mně rostlo spolu se zvědavostí jako když se horkovzdušný balon plní horkým vzduchem, aby mohl vzlétnout.
A vůbec – znají tu horkovzdušné balony?
To mě napadlo jen tak, zničehonic.
No… asi jo. Když umí cestovat časem, balon snad zvládnou taky.

Za chvíli do místnosti vešli lidé – s úsměvem, bez známky nedůvěry nebo podezření.
Ve světě, odkud jsem přišel, by si mě napřed přeměřili pohledem – jestli náhodou něco nekalého nemám za lubem.
Tady nic takového.
Mamka se postavila vedle mě a mí členové rodiny co jsem nestihl poznat, ke mně přicházeli jeden po druhém, aby se představili.

Zjistil jsem, že mám dědu a babičku dokonce dvakrát.
Jedni ale bydlí mimo město, poznám je později.
Pak i sourozence. Dvě sestry, jeden bratr.
Byl mi docela podobný takže asi možná fakt patřím do téhle rodiny.
A obě moje sestry měly podobné rysy. Ale samozřejmě byly mnohem hezčí.

Po tom uvítacím ceremoniálu se rozložil bytelný jídelní stůl aby se nás tam vešlo víc.
Ale někdo špatně počítal. Jedna židle chyběla.

Všichni byli klidní.
Otec jen pokývl na bratra, ať zajede do obchodu.
„Za dvacet minut je zpátky,“ řekl jen tak mimochodem.
Venku už se stmívalo.
Automaticky a nenápadně jsem se zeptal mamky, co seděla vedle mě, jestli není už náhodou zavřeno.
A kvůli jedné židli někam zbytečně jet? Klidně si sednu jinam… že mi to nevadí.

Položila mi ruku na rameno a s úsměvem vysvětlila, že tady jsou obchody otevřené pořád.
A že všechno pochopím postupně.

Bratr se za chvíli vrátil i s židlí.
Sestry – moje hezké sestřičky – mezitím připravily večeři.
Všichni jsme usedli, najedli se a dlouho si povídali.
Byl to jeden z těch večerů, který jsem nikdy nezažil, neměl jsem rodinu.
Bez výhrad. Bez podmínek.
Jen s úsměvem a vřelým objetím.

Pak přišel čas se rozloučit a jít spát.
V hlavě se objevila ta dětská postel a otázka. Vejdu se tam vůbec?

Ale když jsem přišel do pokoje, byla tam nová skládací postel. Čistě povlečená. Připravená.

Za mnou vešel otec.
„Je to jen na dnešek,“ ujistil mě. „Zítra všechno upravíme tak, abys měl pokoj podle sebe i podle svého věku. Mamka zde nechtěla nic měnit, dokud se nevrátíš.“
Popřál mi dobrou noc a odešel.

A já zůstal sám ve SVÉM pokoji.