Panika ve vlaku

Vlak se pomalu rozjíždí ze stanice a já sleduji, jak za oknem mizí vagóny, které zůstaly stát. Opuštěné. Stejně jako já.

Krajina začne ubíhat a v hlavě mi víří myšlenky na to, co všechno je ještě třeba zařídit, než se dobrovolně uzavřu do svého klidného místa. Připadám si, jako bych žila životy alespoň tří jiných lidí, kteří tu svou tíhu odhodili – a já ji (ne)dobrovolně zvedla.

„Jízdenky, prosím.“
Hluboký hlas mě vytrhl z přemýšlení.

„Jojo, hned…“ zamumlám a začnu šmátrat po kapsách, kde jsem měla ten zatracený lístek.

„Slečno, nemám na vás celý den.“

Pocit paniky mi stoupá do krku. Hlava se mi rozběhne jako splašený vlak.

„T-tady je…“
s třesoucím se hlasem mu podávám lístek.

„Příště by to chtělo mít ho už nachystaný. Zdržujete provoz. I ostatní.“

Tenhle typ lidí mě vždycky rozhodí. Dokážou mě vykolejit jedinou větou.
A když je nejhůř – zkamením.