Výkřik do ticha

Výkřik do ticha

Minulost v současnosti

Ležíme na posteli a ty se mnou necháváš hýčkat.Mé prsty se proplétají tvými vlasy a rty tvé se dotýkají mých. „Je mi s tebou krásně“ říkáš.
„Miluju naše útěky z reality do našeho světa“ pomyslela jsem si a doufala, že tato krása nikdy neskončí. Jen ty, já a naše dítě. Dítě které zamíchalo kartami v osudu nás dvou. Oba nemocní a nepoužitelní v normálním životě. Já studentka ty jdeš pomalu k světlu, který život ukončuje. I přesto bylo vždy naše milování krásné.
„Miluji tě“ říkáš stále a já ti věřím každičké slovo. Překonali jsme spolu tolik překážek. Společnou domácnost, společnou chorobu i představu společné smrti.
„Také tě miluji“ políbíš mě.
„Chtěla bych každou noc usínat na tvé hrudi, miláčku“ povídám a cítím jak je naše láska sladká.

Zklamala jsem ...

Teď měsíc od našeho posledního láskyplného políbení. Ty sleduješ můj každý krok. Tvá přítomnost je mým utrpením. Stále tě miluji. Zřejmě si vycítil můj pocit, chceš si promluvit.
„Víš,nechtěla bys ses sejít, Kačí?“ Ptáš se mě při našem rozhovoru přes mobilní telefon.
„Moc ráda. Kdy by to mělo být? a Kde?“ Ptám se.
„Mohla bys přijít ke mě? Klíče stále máš. Dáme si kafe a pokecáme. Kolem 6“ řekneš divným tonem.
„Fajn, to se mi hodí. Budu se těšit. Tak se měj“ Říkám.
Jdu k „tobě“ k „nám“ domů. Otvírám dveře a koukám kde jsi.
„Jsi tu, Pavle?“ zvolám.
„Jo,jo. Pojď dovnitř a sedni si. Dodělám jen kafe a přinesu něco dobrého. Čeká nás dlouhý rozhovor.“
„Ano, dobře“ odpovím. Z atmosféry cítím, že nás vážně čeká velice dlouhý rozhovor.
Náhle káva leží na stole. Ty stojíš přede mnou a koukáš na mě velice zvláštním pohledem. Tvé oči na mě řvou „couro“
„Třeba se mi to zdá.“ říkám si.
Zeptám se. „O čem chceš mluvit, Pájo?“
„o nás přece! O problémech se má mluvit a TY jsi můj největší problém“ Řekl jsi arogantně. Koukám na tebe zmateně. Nevím co povědět. Ovládl mě pocit bezmocna a strachu. Jako by mi něco říkalo „Uteč!“. Já neposlechla a zůstala.
„Proč to říkáš? Proč říkáš takové hlouposti?!“ Zeptám se a nevěřícně kroutím hlavou.
„To snad nemyslíš vážně! Ty se ještě ptáš?“ Řekneš. Zřejmě vše myslíš vážně. Nevidím ani jediný důvod zůstat v jednom pokoji s tebou.
„Promiň, ale tohle nebudu poslouchat. Jdu domů!“ řeknu rozčíleně vstanu a odcházím ...


Ublížil jsi ...

Najednou cítím palčivou bolest na levé tváři. Cítím jak mě cosi tlačí k zemi. To TY! Tlačíš mě k zemi, cítím tvůj tep a pot stékající ti po hrubé tváři dopadá na mou hruď. Jsem tak slabá nedokážu vzdorovat tvé síle.
„Nenávidím tě! Děvko! Zabiju tě! Couro jedna!“ Řveš na mě co nejvíce můžeš. Já nechápu co se děje! Nechápu!
„Ty proradná, nemocná, těhotná děvko! Abys chcípla!“ Ležím a přijímám tvé rány. Jsme tak bezmocná, modlím se k bohu abys přestal. Abys mi vysvětlil proč?
„Proč mi ubližuješ?“ptám se. Neodpovídáš.
„Pozor na mé dítě!“ opakuji z posledních sil stále dokola. Ty se směješ.
„Dítě?“ řekneš a směješ se dále. Stále slyším tvůj hnusný smích. Vidím tvůj výraz ve tváři a slzy mi tečou proudem. Nebojím se o sebe, přehlížím svou bolest co mi působíš. Ovládá mě je strach o mé dítě. Miluji ho. Miluji!
„Prosím, udělej cokoliv. Jen dej pozor ať se dítěti nic nestane.“ Zase se směješ.
„Přestaň! Prosím, přestaň! Bolí to!“ volám. Tak proč tě stále cítím na mém těle? Proč zabíjíš mé milované dítě svou zlobou a touhou? Proč zabíjíš mě svými ranami? Proč? Jinou otázku nemám.
„Tak je konec lásko“ šeptneš. Cítím teplo. Teplo uvnitř mého těla. Pohltila mě tma, tma tmavší než samota.
„Ano, konec.“ Pláču, ležím a modlím se abych se probudila z tohoto zlého snu.
Znovu se ke mě obracíš.
„Ne! už ne! Prosím!“ Bojím se představy, že bych tu bolest musela prožít znovu. Bereš mě za vlasy a táhneš pryč. Snažím se jít, vstát sama i po tomto ponížení se snažím.
„Počkej, prosím. Počkej!“ opakuji, ale ty neodpovídáš.
Necháváš mě za dveřmi jak největší odpad co zbyl. Já jen ležím. Po pár hodinách nepřiházející pomoci zvládám vstát a volat o pomoc. Lidé mě slyší, ale neposlouchají moje prosby. Pokouším se jít sama. Mé kroky mě vedou k železným pražcům co pro mě znamenají smrt. Mám vztek, neuklidňuje mě představa, že po smrti vše končí, když zemřít je tam možné. Jsem moc slabá, abych na těchto rezavých trámech pohřbila celých sedmnáct let. Všechny mé vzpomínky a sny. A opustit někoho jako je Magdalénka. Mé jediné světlo, které neznamená smrt nýbrž život.


Současnost v minulosti


Poslední týdny jsem jak ve snu. Pár chvil znovuzrozena, když si vezmu dávku. a poté? Jak v nejhorších snech. Celkově mě ovládl pocit bezmocna, bezcennosti a studu. Za vše co se stalo cítím takovou zodpovědnost.
„Svině! Couro! Těhotná píčo!“ slyším stále dokola tvá slova.
„Né už ne! Nebudu tohle poslouchat!“
Zvednu se a kráčím pomalu naproti smrti. Bohužel ani na okamžik nedokážu opustit své myšlenky a vzpomínky na tuhle událost.
„Co kdybych se více bránila? Co kdybych si dávala pozor? Co kdybych k němu nešla?“ opakuji si stále dokola, bohužel odpověď nepřichází. Kdyby přišla nestála bych na mostě a nečekala na správný okamžik.
„Sbohem.“ řeknu svá poslední slova než zjistím jaké to je létat jako pták.
Autor KaterinaKoudelova, 24.03.2013
Přečteno 331x
Tipy 1
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

kak tady fakt nevím, jak to je..jen domýšlím (nemohu být všude a ...ani asi nechci, ale kdybych tam byl, zabil bych ho, i kdyby jsi prosila že ne...asi bych to udělal a pak se šel udat)

31.03.2013 17:54:43 | Robin Marnolli

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí