Moralistka

Anotace: Nemá to uměleckou hodnotu. Není to ani úvaha a celé je to velké nic. Jen krátké pocity jednoho debila.

Liter je jako zpovědnice, jen jsou tu lidé slušní.

Slušní tak, jak se na jiných webech slušně chovat nedokážou, protože internet je nejlepší způsob jak urážet.

Řekla jsem, že moje tělo je neúplatné a má hrdost větší než touha po penězích. A byla jsem nazvána krávou. Všechno se může změnit a moje hrdost se stane úplatnou stejně jako vládní úředník, ale jakou radost by mi v době relativního štěstí mohly činit peníze získané zcela nečistým způsobem…?

Nejsem věřící, avšak jsem vychována v postupných prioritách a ne v prioritních penězích a věřím v sílu tradičního manželství. Neodsuzuji náboženství i přesto, že je nechápu, stejně jako nechápu evropskou mentalitu, zasahující do jiných kultur. Ať už se jedná o asijskou nebo africkou.

Řekla jsem, že Láska dokáže lidi změnit a že s Láskou by byl svět méně krutý. A byla jsem nazvána naivkou.

Ale co je špatného na tom upřednostnit čest před falší, považovat náhodné sexuální zkušenosti za zneuctění vlastního těla?

Nemám lesbické zážitky, neopíjím se každý víkend, miluji jen jednu osobu a přeju si mít vlastní rodinu.

Jsem naivní, kašlu z kouře z cigarety a lidi mají od prvního dojmu pocit, že mě nenávidí. Jediný pocit, který mi to dává, jsou chvilky prázdna s apatií. Jako být opilý vínem, ale stále vnímat skutečnost, že jste někde, odkud se chcete dostat, ale ta opilost vám to nedovolí, protože je vám to z části jedno.

Brečím při zprávách na Nově, neboť je to stejně strašné jako číst knížku o týrání žen či zvířat.

Nedokážu vyjádřit emoce jinak než šeptem nebo psaním a tak raději mlčím. Mlčím u stolu se spoustou lidí a nepatrně se usmívám, když slyším názory, co mě iritují. Je lepší držet vlastní názor potichu, neboť je to jediný způsob jak si jej udržet.

Snažím se neodsuzovat i přesto, že odsoudím muže, který podvádí svou přítelkyni s jednou z mých nejlepších kamarádek. Jsem moralistka, co mlčí a názory říká jen na neutrálním území.

Snažím se být lepší, ale nejde to, i přesto, že se to tak jednoduše řekne člověku se silnou vůlí, který je v mých očích dokonalý. A tenhle člověk mi nikdy neřekne „neměň se“, protože je přece tak jednoduché být lepší.

Zní to jako rouhání, taková pravdivá blasfemie bez konce, která jenom vysvětluje mojí složitou a nepochopenou osobnost, která chce být lepší, ale na druhou stranu nechce opustit svou pohodlnost, která si věčně stěžuje a volá po hlásání svého názoru. Názoru, který nikdy neřekne, a když ano, vzbuzuje u jiných nepochopení.

Nevím, proč to sem píšu a nevím, co čekám. Možná chci jenom vědět, že v tomhle světě nejsem sama. Možná si jen dělám starosti s věcmi, jež si ostatní neuvědomují. Možná jenom moje srdce volá po pochopení.