Tvář starých dní

Anotace: Říkala mi ať o ní napíšu, Je to báseň v dopise, a dala by se určitě i zfilmovat do experimentální podoby, zapřáhl mne tuhle jednou v noci jas tvůrčí sondy génia, a vytvořil tuhle ZLATŮ Vzpomínku, inspirovanou životem v Brně, filmem společné minulosti.

 

Drahá sílo provázející milence,

napříč dobou, která nezvratně nadchází,

vím že sis přála být někým stvořena,

jako dvojička listí pod prámem země

do půdy hluboko pod okraj obořena,

jak stolička dásní nad bránou ve mně,

kořenící v nejistotě kruhů své vlohy hází,

na hůl, která ode všech ke všem sází,

aby podemlela život pod společnou hrází.

 

Odpovím ti živočišně, nepříliš pyšně,

abys zahřála mámidla touhou kořennou,

tou kudy sis přálas, strouhou blaženou,

aby přežila, hořela za cílem, kam směr sbíhá,

touho, jež jsi úzce žila, dech napřed vybíhá,

 tresť musí být zbořena dílem, které přežívá.

 

Vše mezi námi dlouhé jalo se úzkostně,

po neznámém kraji, topeném nepřístojně,

my dva ztracení v hrdosti, kmenem neopětováni,

hráni vášní v čilosti, klenbou druhého přizvání

v osud se tato cesta ozývá, příběh osu naklání.

 

Ovívala jsi nás tím lístečkem krásným,

od počátků širokých očí zvala domek spásným,

 širé tklivých nálad, tkala místeček tmavým,

přinášejících zahrad, vála ručiček spavých,

táhnoucích se celky, vaků včeliček myšlenek,

křovin neradost táhlých v prak směnek,

hlubin zadost přízračných domněnek,

vzájemných, samých trefných v šlak,

i tam kvetla touha našich pomněnek,

po žal nikdy nekončících trýznění,

po tom obejít ječících výzev znění,

a svázat, spásat svobodná vyznění,

slova toho snu milovaného, tvého,

a tím, čím se tajím,života zmítaného,

povstat v jeho notách v jejím snu,

prozkoumávat jej v ódách od stropu ke dnu,

odolávat mu v kótách, leč stejně nikdy, neodolat,

nechávat v notách, přenést přes vždy, plavat,

hladinou vnitřních bazénů, bázní milostných,

smůlou kterých vyblednu,dovední raušů nosných,

 spoutaných povodní švů,  ji zavedl,tam kam lnu,

nad obzor, město mé, rozkoše tvé,

pramenem bludných řek, své duše rozedmu,

aby dýchala v nás svoboda,vše olité tnu,

zvala jej dovnitř, hrouda pochva, jak vonní,

svět řinčí mléčnem, proto se nechá loudit,

mládí statečné, po blechách luk, hvězdy soudit,

a skrývat svou bolest, podvádět, básně loudit,

za prameny zranění, stébla dek svádět, slůvkem proudit

do ulit i prostranství, které si co nevidět, neseme všichni,

a pak kryjeme následky hájemství, jen sedět, voso píchni !

pro jediný den, pro možnost být, pro volbu nebes žít !

temný soumrak rozmělněn, růžově dívku zpít, ona nese ten klid,

jako mechanický zvyk, líbat před zatměním, zpívat a volat,

jako krásná slza prvních volání, hlídat, těla nahá schovat,

pod krovy víček zraků, můj ty zázraku, vždy byla jen milenkou!

po ovoci leží, důj, víc než vším, něžnou slovenskou panenkou,

kaskádově střapaté kadeře, rozlohou svou, se drahou rtěnkou,

 

Vím, že jsi ze Země od Tater,zvuk vrcholů, ples a ker,

přál jsem si její poupata a pouta, hles a komnata,

vidět zrak jejích rodičů, živá revolta, kdes jsou vrata ?

jejího vracejícího se domova, jejího mládí a dětství?

vystouplých rtů do výše, mladík svádí, šušká po pýše,

krytých, vždy téměř slunečných, neb má velké oči spíše

a velký úsměv radostí slasti vířících, obleky mne bořícíh,

když se nese pasti, nenechá se objevit nad raky vřících,

nebo obdarovat, její slabina, had, který přináší, někdo známý,

způle hlasu falšovat, přátelská vina, avšak vy jej přijímáte jen napůl.

jako lektvar milenců nad hradištěm omamný, třtina slasti má hořkou sůl,

však žár, školy filmové, nocleh slavný, zachrastí pohlavní hůl.

To všechno byla ona, více újmou spatřená,

a je stále se svým zájmem, prvně viděná,

takřka nevidoucně jhem znásilněná,

za keříkem šťovíků, bakala nezapomíná

film o kterém ví, že jí zasahuje, jímá,

a ona mu umí jít naproti, scénou se zajímá,

a nechá si pomoct,vzrušenou daní,

mne svázat musela do kojných saní,

umnou polohou, rozkročnou, veřejná,

krásná dívka, deset pracujících je spatřilo,

aby se jí to podařilo, celé náměstí to zažilo,

ukázal jsem svou hloupost, chtivost, vosí kost,

její pramen, slabin pln, most přes dívku vln,

ten naivní pramen plný, poskrvněných brněnských srn.

Však lak brouzdání, falešné důvěry a plané naděje,

ten pramen plný noci i nocí dřívějších,

vodící třpyt po povrchu lemů zdejších,

aby dole zůstal jen čoudit, zpola se nové děje.

 

 Luhovat tajná poselství,byt na úvoze, smí ?

žít chvivé třásně

které vliji do básně,

aby věděla, že jsem dostál,

povinnostem milence,

jediné noci kance,

abys se zbláznil tím,

že jí dneska nemám,

co však já vím,

poslední žádost odvolám?

 

Odvracím tvář od té známé,

 kterou pět let pěstuji,

zahálku na partnerství,

víry na důvěry stlačené,

abych jej z neznámého důvodu odevzdal,

do hrobů umírání padal,

dříve je moušek nenadál,

a potom tento přídomek porušil,

kvůli náručím chtíče

a laciného sentimentu,

zapovězeného času cementu,

vracím se zpátky, nudné brno spí,

jen dech milenky odpoví,

co se stará nedoví.

 

Nad mojí hlavou výčitek zebou nožky jak cháska,

marnivá touho!  Má to být s vlastní vervou sázka?

Jak ona vůbec dlouho trvaje,

vyprchává láska,

když provazy jejího dechu slévají

se po tůních kádí vlévají,

jako řeka bez konce ?

 

A co vůbec dnes dělá tu,

v tuhle chvíli jejího labyrintu ?

Kdy rty se halí do dolíčků

z míz a cukroví spánku,

vesměrný úsměv jejího vánku,

a sukýnka od flíčků, prsteníček v malíčku.

Ovšem dnes nespí tvůrci milostní

ti vše od pramenů hostí,

ti mají za volánku,

stehen stinných,

pysků vozku líných,

když jsou v nečinnosti,

zvláštní neklid velí jejich osudu,

počátek průniku, šmelí výron do sudu,

vrátit se zpátky do práce, s cháskou,

živě opakovat, popohnat vzpomínku,

zažehnout třminku,s běhnou, láskou,

odpovědět na nesnáz, jsem děvka, nesnáz,

žít snáz ? mít rozhled z nesvobody ?

poté co se ponoří, řeka kolem sebe zanoří,

bytelné světlo, co potutelně kvetlo.

 

Však jsou i chvíle přátelské,

doslova sálové, panenské

prsty hrotů, lehkých všemi,

jak mi vyprávěla o její zemi,

filmech, jež miluje, hudbě,

a legendách, které pije,libě

o tatrách a těch dnech,

jak se u nich žije,

v Šamorínských snech,

kdy se dítě rozkoukává,

aby zažilo ten přehled,

slovenská sovička západu houkává,

pohledu pokoutně svého, takřka vesnického

zázračného, plácku městského,

neb milé děti jsou plné kouzel,

pár okolo, hospoda a houpačky,

běhavé a dlouhosrsté mačky,

jako tvorové plní poezie,

o kterých se nám snilo,

ony však spící, maso vztahu hnilo,

ovšem nikdy jsme je nepotkali,

a my se kdy však nesetkali?

Jak však taky když neexistují,

obyvatelé, kteří láskou dují,

musíme si je stvořit,

a předsudky v sobě bořit,

i proto se dnes svítí,

v Olomouckém okně Rooseveltovy ulice,

jeden nahnul petlice vzpomínek, básnický šátral, lucidní kmínek,

vydal se vydal, aby se podstoupil obrat nazpět v čase,

a taky zpět do budoucnosti, po vznětlivém hlase,

s lačnícím neklidem za výhled, v jase úst lačný med,

který jí náleží, však klín málo si střeží,

rozkošně spěšným gestem,

ustup od toho, s uherským městem,

to jak český brat a sestra slovenská,

žijí po odluce, v jedné touze, zpěněné mocninami,

omdlené sexem ve vzprouze, jmenné divnými hrami,

kterými to tak brutálně a spontánně začalo,

uvadat a sklízet se vše ve tmě počalo,

tož přiznávám, ulovit sem ju chtěl,

dcérků a parfémem jak zášť křehkosti,

jen safír, neodolatelné těžkosti,

ta celá nestydatost prvního začátku,

jako krev prvního svátku,

nesla se vědomím naších hostů,

a privátních nutkání starostů

a pozvání na privát, dovádivé rytmy vát,

a všechny ty ranní myšlenky,

a bříško vyčpělé, znaménka všude,

sklenice vody, vyprahlá ústa na poušť,

merhautova ulice, sedmá ranní,

vše podělané velice, byli jsme vůbec zvaní ?

a odvádění naděje, apartmá semenná,

lužánky dobrého, balkónek, pro intimní vzhled,

gauč mne hostí, pro zelený let,

že je blízko, zdejší studentka, stejný obor,

stejná váha vzdělání, to je terč, lačná kór,

stejné zájmy, vrhá se po mě, chce mne celého,

sníst, změnit, zulíbat, v kluka svého

a dokonce nejedna stejná vášeň,

přes noc mi tiká, netuším co dělat,

odstraním věrnost, promiskuitu naplavím,

trojúhelník milostný popravím,

studiem i zdravím se odpravím.

 

Kdo by odolal ve vteřině třicet, když se spí ?

Bylo nespočet příležitostí jí vše říci,

sto nechutných povinností takhle žíti,

jak rádi ji máme, bohémou, avantgardou,

jak si jí vážíme a těch dní oplýváme,

jak si myslíme, že bez ní,

umíráme bázní, hrdostí se čníme,

nevzrušeni a přeci chvěni,

vedví čelem roztržení,

její hojné křivky opájíme

přes pouto milostné, rozpomeň na stržeň,

nepoutejme se do života, jsme na procházce,

tohle je výlet, nic než trip, oni ví,

vrací se vize, která mi změnila život,

jak jsem skočil poprvé za oponu,

jak dloubal jsem paty svému klonu,

jako potápěč pod hladinou astrálního shonu,

jdoucí navštívit žraloky, upíry a víry paměti,

aby poznal jejich divokou povahu, jejich napětí,

však když dívka touží, za hraniční louží,

je to jako elektrický vesmír, vlhká jezer tří,

magnet zasadí do hlavy představu, milá se nedoví,

vy ji otočíte a pojmete za svou, háv zastří,

tak nějak to funguje, pícháme do sluje,

a zároveň je v tom spor, a hojnost spór,

o první noc pohlaví, třeme žně, přes nebe

které se učí poznávat samo sebe,

kdepak předlo peklo a voněla síra lilií,

nestoudnost panny, říká, že nelže o bláně,

to už rovnou s pláče vyberu jí sáně,

pracovat s myšlenkami, aby je nezničilo,

a přesto v nich neutonulo, dítě se sunulo,

lapeno jen na čtvrt kroku, přehradou dmulo,

zváni poradit se na sto loků, sladké dávení,

od představ, nezávisle vzdálených,

stále při náš, stále živých,

i proto se na nás smála,

a přitom se zrady bála,

zrady dvojaké, na té i oné,

 s oblibou kouřívala směšný pytlíček,

mnou závisle nošený, přivřených tlumných víček,

harašící stav, už mne mistře poprav,

nad ozón zahánějící prázdnotu,

a vnášející do vědomí života

umělou energii, zkyslých břehů nota,

pečetěnou tvarem jistých růžových brýlí,

které zákonitě zničí něco dobré ve vás,

nebo vyvolají co fičí, euforický třas

něco méně přízemního než jste čekali,

něco běžného pro každodenní existenci

fyzických pnutí a zátek po imanenci,

které se hodí pro společenského tvora,

dodržujícího zdravý řád životní, ona, božská potvora.

 

Je vzápětí váháno nad tím,slovenské pečánky,

jak se výtah záložní něhy vrací, pták u stávky,

k nám, připomínaje, volám sám,

jediný nevypovězený moment,

jdoucí za unavující věcí,

jednou věcí za druhou,

přícházejí v cyklech,

protože pořád je řeč o dívce s knihou,

originál nahého oběda,

ty ambiciózní texty,

my dva a kulturní vesmír,

a přitom jde v celku o hovno,

jen stříbrné plátno filmových iluzí,

plátno střížené pro naše oči,

a hašiš plný našeho vědomí,

našich uší, našich okolností točí,

a překrásná slabost pro nádhernou esejistiku,

tu která uletí a trefí se v šanci,

aby dala šanci, a byla blíž čáře

a vytvořila noblesního lháře,

parády kdy vidí mne, jak opojen,

sedím na scifi ve filosofii, ona přišla !

je to kus, ví co je silné, až tak

kdy se blížíte offsajdu, vzrušení umění,

které neexistuje, neboť život má jen

pravidlo jediné,

a tím je pravda smrti,

a krása jejího vypovězení ve vztahu

k dechu života samotného,

jeho hloubce a nejspecifičtější vůni,

adrenalinu jeho koření,

jeho spánku i vzrušením,

jeho aspektům myšlenek na jízdu,

v něm obsažených, za střelou cíle,

jdoucí až na dřeň toho,

co pociťujete o životě,

aniž byste se na něj tíživě ptali,

každou druhou minutou,

kterou si uvědomíte,

že pro něco dýcháte

a to něco nejste vy, ale objekt vaší střežené touhy,

vaší chiméry, animy v hávu,

odkrytém jen tím, co vše toužíte spatřit,

a co byste raději nechali zahalené.

 

Pád její mysli byl vždy náhlý,

jako dvou sáhů dlouhé, válcové prsty

na kovu mé hladké tváře,

drahé pera, drahé deníky, snobové bez kalamáře,

a zem česká, pivní i vínová,

po které tak ráda běhala,

bříšky prstů stlačeny na něm,

ve světových stranách,

obživených tím nesnesitelným loučením,

tím vším, o jediné vsazené vteřině,

koupené do ticha, zmateného náhubkem,

vtisknuté do naší neshledanosti

nad neschopností promluvit,

žít, vybrat si, nechat plavat,

řekou, existenčně o pocitech,

úzkostech, strastech, souženích,

malérech, marastu a klubcích, které záleží

a náleží všem těm věcem, co si tak rádi

uchováváme pro sebe, aniž bychom se zeptali,

jestli je druzí netouží rozebrat,

pro vlastní niterná pochopení,

pro analýzu své nedokonalé bytosti,

tak málo prošpikované tím čím sis mohla ulevit,

špendlíkovou hlavičkou, drcenou ve špatných vlastnostech,

neutichající mašinérií myšlenek říkajících něco špatného,

něco málo nahého, něco nekloudného, zjevně veselého,))

něco tak nepřístojného a nevyzpytatelného,

jako je tajemství pohybu volné lásky,

proudně visící z úst haštěřivé brečící krásky,

která v jediný moment utká hysterii,

filmově nevyslovitelní jsme žili v prudérii,

a v druhém zase běhají mimo rámec sny,

už jsou zticha, švenkuje se mimo ně, uff,

spíše vyčkávají, než by se přiznali jak touží,

oba jsou ubozí, loutky na sobě, nazí bozi,

ale jsou prostí, když umí být upřímní,

jsou jací jsou, nazí, mladí, toulaví,

a ztraceni v sobě, ona slovenská bohyně,

tehdá byli ztracení, dalo by se říci zbytí pití,

zkrvavení zbití, opravdoví ? opravdoví !

i když léta zlatého zbití jsou v nenávratnu,

odkaz, zatraceně dnes mělký a narovnaně plitký,

u některých zarytých a hlubokých,

stále pokračuje, hoříce o šílenství v čase beatniků !

 i když cesta honí slova svých bytostných,

není nač se neradovat na pouští naší zkázy,

nic neukončilo působnost dvou milenců,

jsou blažení, jsme to my, Livie & Viktor,

blažení svůdci své kůže, tvůrci času,

Princ Šalvějky a Princezna Divotvorná,

tak důsledně a marnotratně si žili,

tak jako absence vazby propasti,

proto mne omluv démone,  pokud jsem ti nerozuměl,

neboť mám být při tobě ?  stálo by to úsilí, víš ?

Človíčku, ta dívka je cívka na mokrá tenata !

Ale ztratit tě nemohu a ztrácet tě z dohledu ne,

buď tou kterou jsi měla být, ne mou, dohlednou,

ale nenech se přistihnout jak se mne snažíš svázat,

přetavit, předběhnout, či vklínit mezi představu,

která se nedotýká obou, z nás,

božského ptáka a sametové svatého vagíny,

Tebe a Mě,

v okamžiku souladu jsme byli jedním,

miloval jsem to přinášení i přirážení,

z obou stran, poprvé opilí zadními vrátky,

i když ta má, muselo být, nejnespoutanější,

bez zábran, šukej, šuká ! Zapomněla na dopisy,

byly i jiné spisy, jiné země, jiné touhy, zátomisy

a společné ohniska, které vedly tu vášeň kupředu,

krásné obrazy plné slov snílků, slovníků,

plné těch, kteří vstoupili do svého snu,

inteligibilní kundy a pseudopyje !

A mřeli pro něj, až na samé dno tvé rozkoše,

jediná řeka, jediný život, krásný anděl Ivens,

& básník eseje Marker, nebožtík Godard & Truffaut,

suicidiální průkopník halucinogenů Hapl, nebeský feťák Burroughs,

Ginsbergovo kvílení, Epsteinova střižna detailu, meskalinový Huxley,

nebezpečný velekněz Leary,knížky o surrealismu, filmové avantgardě,

fascinace, panoráma, geniální Eizenštěin, naspeedovaný básník Vertov,

světový dokumenty s Režisérkou na Favu, sláva hollywoodu,

polibky promítačky,běhání po plivancích, fešný a tlustý jointy,

 tuzemáky, formování světlem i peklem, vize,

čichaná, čechraná vize s bratrem Jezevce,

jó bratře Kubo, děvče, Životě !

Jen něco ještě vytvořit drahá, pojeďme kolem světa !

nikdy nemohu zapomenout na plavbu po Seině,

kdy Prévert tane magická slova, kapající, tanoucí,

kouzelně spadající do tekoucí řeky,

toho města, které je živeno tím hadem opusů,

a my se noříme s ním,

a jeho slova dýchají o Mléčné dráze,

vůbec největší filmové přirovnání naší galaxie,

ve filmu té krásné zlaté spásy,

nenapodobitelné a večné,

oddaně jsme se jí zamilovali,

naše avantgarda, náš fond naše vzpomínky,

zlaté písmo, nezapomenutelným čiré a prosté,

na maličký moment se zastavila !  Ó Země !

jak se točila v našem směru,

v našich očích,

v naší společné Lásce,

o které jsme věděli méně

 než pohádkové bytosti,

letící v krvi měsíčních labutí,

než kometa letící směrem

od blížící se magnitudy konce Vesmíru,

sinusoida bez výkyv polí naší lidskosti,

ty nálady co zvedali ze země smích,

a ten osudový park, kde jsme válcovali ega,

ve tmě, bez záplat záchrany !

A příšerní noční cestovatelé říší hvězd,

opuštění těl, spadání zpátky do Nic,

dovolená na pět minut, odpaněné jitřenky,

které tě vnesla do mého světa, města,

festivalu léta, protože Já jsem tak divný,

jak jen lidská bytost může být,

Divotvorná horstva Divotvorná

když nezná míru pro koncept,

nebo není v experimentu pro test

relativity reálného nože,

který je neúprosný ve své,

spoře dávené rekonstrukci,

když jsi mne líbala,bála se jít domů,

"měla jsem často strach,

zapomínal jsem pít i lít

milostnou interpunkci,

vulkán bázně a volovin,

ranních cest a chipsů a vína,

které neexistuje,

a píši to jen proto,

abych nezemřel,

a věděl že jsi to přečteš,

a věděl, že ty víš,

že jsi smrtelná, jako my všichni andělé a démoni,

ve fikcích skutečné polarity mozků a briliantových duší,

nebuďme hluší, neb já a Ty budeš vědět, že jsi věděla,

že já věděl.

 

A tak jsem se znovu zastavil,

rozkročmo, hravý jak dítě,

Než představení skončilo

byl tu současný rok,

toužila jsi znovu nepodlehnout,

věděl jsem, že dítě je jen jedno

a tys byla na míle od něj,

i přesto bezstarostná,

neb nepořádek je vždycky v hlavě,

když ho člověk nejmíň potřebuje,

nesmí se o něm vyprávět,

když rukojeť klíčí,

když valí svou hroudu po paklíči,

ke hřbitovům mladých srdcí,

vždy mysleli v koutku oka duše,

že jsou na okamžik prokleté,

jako všechny duše vstupující

do ovzduší tekuté plasmy světa,

té organické minuly našich styků,

spánků, volánků, našich potřeb,

často neukojitelných a zbytečných,

často střežených a neodvolatelných,

jen pro jediný okamžik zaujmout pozornost,

zaujmout stanovisko toho druhého,

vítězit a nechat plát nad ním,

podlézt a nechat jej přes sebe tát,

být blbcem i arogantním srabem,

zbabělým i přehnaně natrefeným

všechno muselo ven,

i proto je již třetí noc,

kdy oči míří přímo k veršům,

a milují to co měli dělat

již dávno,

 tvořit to co jste s námi zažila,

tvořit trojúhelník milostné váhy,

bez závaží a bez dubů hvězd,

zelených, rudých, oranžových,

zvláštních a nepřípustných,

 

poslední cigareta na balkóně,

raději si dáme ještě jednu,

a na cestu ještě mnoho,

měla jsi v sobě tolik minulosti,

milosti, naslouchání, hravosti,

a vstřícné rozkoše, že jsem nemohl být

mimo to co mi tě připomínala,

ta touha stát se někým, kým se stát nemohu,

ta předpona Allenova klubu,

patřit někam, kam nevezmou nikoho takového,

jakého sebe vidím,

ať už to myslel jakkoliv,

vidím to takhle, protože to nejsou jen režiséři,

kdo byli označováni podvodně za génie,

ano oni existují, lidé neslyší váhu toho slova,

když si denně neumožňují si ji připomenout,

i proto zmírám o to pálivěji,

jako raketa na kometě, prolétající a mávající

bez lásky, která je dechem daleko před

brzdnou dráhou mých drah, o kterých nevím,

neboť jsou značeny jen na oko,

a já nejsem okem,

jsem srdcem, vesmírem, tebou,

drahá Livie, jsem Tebou,

a přeji si tě zažít znovu,

ten lehavý perfektní den, který nemůže být přivolán,

ani natočen, nemůže být ani napsán,

neb jak oba víme, vše z díla je jen druhotné,

ať sebesurreálnější, vše vytrhnuté z hlavy,

přenesené médiem je druhotné,

hlavní je kořisť hrudníku,

výzva koše, která se spálí,

a je nadechnuta, je navždy mezními dny pnuta,

je zažehnuta, sežehnuta, vyžehnuta,

až do samého horlivého dna, aby mohla být ustrnuta

a pak zase plynout, až na samý konec dna,

těch prapodivných očí, které jsou víčkami hříchu,

hříchu, který mi tě nese, ta bezprostředního jako peklo samo,

jako tvé kybernetické kacířství, sehnat každou kultovní věc,

a nechat nás žasnou jak neschopní jsme byli,

při jejich hledání, pokud jsme vůbec věděli, že existuje,

nebo že visí někde na nekonečné sítí, našich druhotných,

prázdných, virtuálních koutech života, tolik ztracených v tom,

co se toužilo zažít, aniž se mohlo snít,

obrácené pořadí jak to máme rádi,

první sex, poté seznámení, cizinci v pokoji plném trusu své nevědomosti,

nepoznáni sebou ani druhým, vedeni slastí, jako v knize, podle které

může být natočen pouze úvod, krátká předehra, protože ten dlouhý život je tak krátký,

že než naběhnout titulky, my se vzdáme toho čím jsme se stali,

odešlou nás do střižny a vlijou nás do kopijí,

vlijou nás do kopií a prodají nás nevím kam,

do kanady, na ostrov, na slovensko, do zapomenuté scaly,

do česka, do sálu který jsem nikdy neviděl,

do nikdy neuskutečnitelné touhy,

rozdávat si plamínek v sedadle diváka, kouřit a snít

o tom co se stane až bude ten mladík režisérem,

hercem nebo běhavým poskokem velkého ansámblu

rádobyprodukce tohoto vytřeštěného,

vyhořelého, krásně prázdného, loutkovitého světa,

který byl vymknut, už od dob starého barda,

který neznal kameru, byl vymknut, vyzout ze svých kolejí,

bez léku napravitelnosti, bez živlů napravit se,

bez léků vzít a odevzdat těm, kterým patří jeho nemoc,

neboť oni mají moc nad světem,

a my jsme pouhé postavičky z komiksu,

který byl dříve pouhou povídkou,

nicotnou jako samo nebe bez elektriky,

bez možnosti rozšířit pamět, filmový pás

zaseknut někde uprostřed elevátoru nebes,

fikce Platónovi sochy se směje, neboť ona je tím kdo

evaluuje známky nad lidskou myslí,

tou která si nepřeje být oslovována, neboť její pečeť se tolik bojí,

že bude otevřena, zničena, shledána vinou,

pravinou od konce konce, od Gilgameše, od sluchů pohádek,

od pěněžní fuknce pantha rhei, nahráté na sykot věřitele,

líbezného mosazného spasitele, vítaného a čechraného,

syceného, živeného, zvráceného, zlého, živelného,

v jednom mozku nemohla být jen jedna jedová kapsle Lívie,

to víš, že tohle peklo není dopis, ale zpověď dítěte jedné doby,

které bylo vytvořenou tou dobou, tebou, tak snivou a křehkou,

tak odvislou od těch, které jsem znal, které jsem si v představách maloval,

které si snažil vnuknou za káď a přehradu, jako oslovení těch výletů, které nás formovaly,

neboť my si přáli od první sklenice vína, od prvních maličkých krůčků prozření,

od první společné fotky rané, zdánlivé dospělosti,

přáli si být formovaní, zruční, chytří, něžní,

přáli si být stvořeni systémem, dávkováni systémem,

mámeni systémem ve svých kaskádových vrstvách pozlacené nevědomosti,

naivně otevřené, vsoukávané za chamraď mrtvé iluze bezpečí a jistot doby,

té krátké doby života atomární individuality zakrslé reality kapitalismu,

provokovaného vším a nikým, anonymního, proradného,

bídného, živelného jako samo peklo, o kterém píší ve všech slavných knihách

a ne a ne se zbavit pustin kanzóny toho strašlivého konceptu,

který tíží naše duše a kvůli kterému měl florentský vyhnanec oči oří

tak zapadlé a podlité, jak jen očí lidské bytosti mohou být, když musí být povahou,

která není ničím jiným než osudem, a jak všechno teče vpřed, popisuješ mi tady život,

který si neznala, tušila, barvila a přibližovala hledáčkem, o kterém si vždycky snila,

a zajisté nebudeš sama, neboť plná noc je vždy plná noc, ať chceš nebo nechceš,

a ty plná mnou, tolikrát plná mnou, a já to milovat, vytrhnout se ze všech skupenství,

vystříkat mléčnou kundu sametem nové hříšnosti, být drcen na samé dno jejích stěn, jejích proměn,

jejích záblesků, které mne soukaly a žižnili, na prahu skoro věčné a falešné věčnosti jedné neukojitelné noci, jednoho zážitku, který je vždy příliš velký, jako velikán snu, který byl z naší hlavy, tvojí a mojí Livie, velký jako vše co jsi promýšlela než jsme se objevili tenkrát na té ulici, sami v jediné místnosti,

vzdáleni na míle od své touhy, neshledané a nenaplnitelné, jako obřízka pod stromem, kde se poprvé naše síly drtili, aniž by se tváře v té tmě střetli, a všichni to věděli, všichni, bylo jich mnoho,

tolik jich bylo pod námi i nad námi, že všechna hlína, všechny její atomy, ať se rozpadnou dnes

nebo za milion let, my nebudeme litovat, neboť jsme žili a žádná filmová postava přívěšku, odlesku nebo klíče nebyla námi, nebyla porcována, modifikována, osvěcována, byla námi, chápeš co povídám, byli jsme Námi, plní a zodpovědní za svou neblahou opilou nevědomost, tak sladkou na talíři tohoto světa, který jí má dost, tak moc, že by vystavil na ní dálnici až k prstenci Jupiteru, ten by si vystlal vším zlem co teče v bytostném vysoce součastných, které mají jediné společné pouto s námi a tím je doba našeho narození, je více než jeden společný činitel, který to zavařil, úplně upnul pozdní jaguárovo znění, které neznal snad nikdo, než autor přírody, o němž jsem věděl, v té době jsem mu však nebyl maldororovsky nakloněn, příliš povrchní pro jakoukoliv nadpovrchovou úpravu, tekoucí kolem roušek a hávů společného věku, příliš odměřen a ztělesněn, než abych si dokázal rozpomenout na to, že jsi měla a máš srdce, kterým by jsi mohla uvěřit, neboť prohlašuješ na mé skóre, jaký jsem to hříšník,

jaký krásný hříšník tě napadl, aby žehnal tvou nádhernou slovenskou upíří noc,

osamocenou v nahém bytě, bez zápachu, bez krytin,

jen jediná myšlenka provázela a provází tuhle generaci,

a tou je nezapadnout, mnohým se velmi úspěšně nedaří pohltit její magnetický zřetel,

obětní jako vše cos mohla napsat, protože spálíme, zničíme, obětujeme to co milujem,

to nás uvolní a sejme negativní otisky naší osobnosti,

kterou jsme ztratili, snad oba, v citové nerovnosti,

bezbřehé instituci emocí, jak se jim dnes nenadává, neboť ony jsou drahé,

 a jejich hlasy prodávají na krev těla postav bohů, nejen těch filmových,

kteří jsou nejčastěji maskou, prozřením upírá, dávnou temnou vášní,

čnící nad zakázaným údolím hrůzných hor, lemovaných soumrakem a spouští mrtvol,

které za sebou necháváme a které jsem viděl nespočetněkrát ve své vizi, jak utíkají před sebou samými, aby si neublížili, aby se nedostali do propasti svých představ, svých bezedných varování nad sebou samými, sounáležitě se vyvárovávají nebezpečí, které jim nehrozí, neboť jediné nebezpečí, které se zrcadlí v nejkrásnější fikci nebeského mozku, jakkoliv sebevíc intoxikovaného svátostmi i profánními elementy tohoto světa, je odpuštění před sebou samými, to jediné poslední odpuštění, jenž řetězí soubor náhod životní poutě, která má být nad realitou, přejeme si často a vždy, aby byla surreálná, aby měla psychopatologický rozměr nezaběhlého aktu myšlení, neboť ten stanoví její novost, opravdovost, její autentičnost, její unikátnost ve formách dříve neaktualizovaných tím, čím zveme vědomí, to prázdné, odvěké, rasou idiotů a bláznů spoutané řečiště, jenž obtéká každý rok, každou vteřinu tohoto milénia tuto nádhernou a zdevastovanou planetu, plnou očí strachu a tváří ublížených samotou, prázdnotou a zmateností věku mnoha iluzí, neb jak bys ráda zvala tento věk než věkem mnoha-iluzivním, když poslední co dostaneš z člověka je nejčastěji reciprocita jeho zájmu a víry v sebe samého, jeho drahá nit plná sobeství, sebezachování nad neunesitelnou mez, tvá nevykořenitelnost je svázána s touhou svázat mne, proto je tak těžké opustit někoho, koho bychom nejraději viděli u sebe v kapse, v krabičce od sirek, zamalovaného, zafačovaného, v peřince nebo vatě toho snu, který sídlí a je produkován v doubravách mozku, jenž vládne tomuto světu a jak praví jeden úžasný myslitel, leč střídmý a opovržlivý, jeden mýtus vládne všem jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže, o čem že píše ten drahý pán, který znal všechny ty lidské starosti a vlastnosti ? O předehře ke globálnímu peněžnímu mýtu, zamezeníhodného, přes strach před změnou,

přes strach propuštění svých otěží z lenory a zahálky,

stále se blížíme poušti, ve které není úniky, neboť sen tohoto století započal příliš rychle, příliš zhurta a příliš bedlivě, než aby byl malován něčím jiným než kontrolou, dohledem, drátěnou oháňkou pout a restrikcí, umělých fikcí a drátů na představy a ráje - často umělé ráje nahrazovány umělejšími - našich snů azuritových, amonitových, stříbrných tekutostí jediného nejkřehčího snu, který neseme v našich srdcích, v elektrickém jezeru našich rosolovitých a krevnatých schránek miliardy spojují jediné horečky nejjedinější životní vteřiny, neopakovatelné ve své plné nezávislosti závistivého oka systému, obezřetnosti plné nedůvěry k životu, přátelství a změně, sycené slabou láskou k nedůvěře, a ochotě pomáhat na potkání, rozdávat se, jak z kapes, tak z úst své maličké duše, kterou si lidská smečka tak drahocenně o zdrženlivě střeží, jako by o ni šlo, jako by na ní záleželo, sic je branou k posvátnému spolustolovnictvní nad osudem vesměrným, však naše mříže jsou příliš daleko a příliš neodsaditelné, než aby jimi dokázalo cokoliv projít, než abychom je zmírnili nebo oddálili skupenstvím tvrdé masy heroismu, který se vzmáhá v nervových zakončeních a silách přetechnologizované mladé a nejmladší generace, do které lze vkládat mnohé šance, výzvy a naděje, ne však obranuschopnost před závratnou schopností podepřít sílu deziluzívních cyklů, které se útočnicky hlásí k tomu, být vyslány na povrch toho všeho za co stojí bojovat a umírat, za co stojí žít, za co stojí stát do posledního dechu na jedné noze u splavu naší jedinečné naděje, která nás formovala na samém počátku

a které se nikdy nemůžeme vzdát ani kdybychom slepí, pořezaní, ukopaní, stáli na místě

o kterém by jsi nerada slyšelo, neboť to místo je horší než noční můra a sám nevím o které místo jde,

je to však místo z paláce budoucnosti a půjde o velkou věc, kterou všichni společně, závratnými silami našich tkání, musíme rozluštit, abychom odklíčovali nové zbraně, neb jak se smí říci jíž dnes a bylo tomu tak od počátku revoluce, která byla způsobena na západě, že největšími zbraněmi budoucnosti budou Mír, Láska a Hudba, ty sehrají prim a jejich role budou oceňovány a vystavovány, nejenom na festivalech , ale na událostech společných aktivit lidí, spojujících dlaně národů a vyznání za jedinou věc, za proud, ve kterém všichni plaveme, jako letečtí plavci cest časem, jako průkopníci nové mise Vědomí tohoto století, které má být prozkoumáno více než, kterékoliv století předchozí, kdy všechny fikce, byť sebespekulativnější, divočejší než džungle hranostaje, mají být potáhnuty na samý okraj realizovatelného a tam zasazeny do provozu životní aktivity, která je nově nabitá, přilévaná, a nekončící, protože to co umírá mezi námi dvěma umírá jako poslední a nemohu než být s tím, co je radost a co si myslím, že je radost, které bych si rád přál, aby jsi byla jejím ztělesněním, ovšem blížíš se na opačný pól spektra, jsi něčím co se zve zoufalstvím, neboť ono samo se sytí jen sebou samých, jako všechny elementární věci upírské povahy matérie, která není fiktivní, naopak není jí možno probudit, je možno ji pouze přetvořit, aby nedýchala iluzí, aby nedýchala lží, zlobou a nenávistí, která tak ráda klíčí právě v pramenech nově příchozích participantů lidství, a u mnohých by jsi jim tuto vznešenost ani nepřisuzovala, avšak co je na člověku nejvznešenějšího ? Touha milovat po všech koutech vesmíru, být živlem a snem, žit jej, prodchnout jej a napít se jeho skutečné a nadskutečné hodnoty, která

pro někoho kdo byl nedávno porodem zrozen, fénixem můsy ověnčen, je nekonečná, a každý jediný, nejjednotlivější elektron tohoto vesmírného karnevalu energií, je uschopen otevřít a vplout do akce těchto potencí, proto se snažme být na té vyšší notě kotě, té vyšší notě vibrace, přirozeně se povznést do stádia pozitivní exuberace, která nám přinese, alespoň na krátký okamMŽIK závislého uspokojení, živnost a ochranu nad silou propadání do negativního řečiště démonické aktualizace lidského citového těla spektra, ano je to velmi složité jak se může zdát skrze tento dopis,

ovšem je to o Tobě, a o Době, je o Nás, a o Vás, a o neutichající touze být nekým, nebo něčím stvořen,

zaměřen, vynalezen, vnuknut, inspirován, upřítomněn, zdaněn tím vším co je v opozici proti starému pštrosímu systému a vysvítá k orlímu novému, který je navíc odpoután od země a dostal hadí křídla, která mají být ku prospěchu, té univerzální pokory zástupu, ne ku pýše jak se dere na povrch, ona úsporně uschopněná žebrat v kazajce hrudi, řezat a nadýmat, jak stará ropucha luciferského transu a starých žaber plastových voskových křídel, protože jak se čiré síle může zdát, jediné čemu se Prométheus nedokázal postavit byla síla vlastní tíhy, ustanovit let a neumřít dřív než od úsvitu roztál nad svůj krádežnický majestát, těch vidoucích strážců ohně je tu jako hub po dešti, často kamuflovaní a maskovaní za nejrůznější podobnosti nenápadných existencí, těch hrajících a neuvadajících tam venku, jak formují to stádo, stádnictví a ochotnictví k neochotě,

a stále není nad čím usínat, stále je k čemu se vzpínat, k tvé opoře,

která je tam v dálce a blíží se jako příkrovy vzdálené síly kvetoucího jara,

nezapomenutelného, prorockého a vizionářského jara,

jehož dožití se náležitě dovolávám,

a my se musíme opět střetnou ve svých křišťálových zracích,

ve svých šatech z démantů a hvězd, ve svých hrách a tancích napříč kuchyní,

která je laboratoří světla a temna,

ve své vizi, která uchvacuje dech moří,

uchvacuje dech řasinek, které velí flotile andělů,

a uvádějí odporné sousta k zasvěcení,

jsou to jejich vaničky, které se sami koupou

v popelu, který hoří, ne dohořívá, ne klimbá,

popel hoří ! a paliva je dost na jedno století, co na jedno staletí,

na několik století,

kdy lidé budou znovu žít a znovu umírat a ty tady ještě budeš,

sálat a vzývat jako archa na, které připlouvá nový druh, nové jasnosti předzvěstí,

nové čivy a nové inspirace napříč vším co zveš Univerzem,

ano Univerzum, Ó jak nesmírně,

nespatřitelně do třtin hlubin zamilování hodné slovo,

planoucí a magnetické,

neb oko jeho je vším,

Intelekt jeho je tím čím vládne jen omezené rozmezí těch myslí,

které o něm smýšlí v Přítomném okamžiku,

je vyslancem dávné, starodávné, od počátku působící

membrány, filtrujícího plánu všech dosavadně známých,

umělecky i vědecky odkrytých aspektů a loučí lidské Tvořivosti,

Ó ano píši Tvořivosti, ve všech pečetích světa je to ona,

kdo neúnavně odolává času a žene vpřed majestát činů a myšlenek hrdinů a hrdinek

všech věků,

a nesmírná kontemplace nad hrdinkou dnešní doby je vůbec

jedním z nejpovolanějších časů tvé manifestace,

jednající jako jedna z mnoha ,

ale vidoucí jako jedna z mála, co však změní pár slov na papíře,

než že uvedou do náležité touhy po dalším vzrušení,

které se rovná neukojení inertních partitur strádání,

jako váhy pod vlastní zodpovědností těla,

když březí samice odolává raptorům, nebo když autor přírody přichází s novým,

aktualizovaným plánem a bere si na paškál tvory s korunky evoluce,

která bude v blízké době přepisovatelnýmn médiem samým,

výbojným, fungujícím a figurujícím skrz výrony energie nové nápaditosti,

žehnající svou vnitřní dovádivost až na samou mez,

toho co můžeme zvát tancem podél,

zorných úhlů, polí, frekvencí,

vibrací a ručiček táhnoucích ten rozlévající ozón sálající na věčnost

neb na počátku věků bylo Slova

jak stojí v biblickém kódu

a to slovo byla plazma

a ta plazma byla vším

i tím z čeho vznikl dnešní film

i za pomoci plazmy se dostal snílek Meliés na měsíc

i proto je sůl lidských slz tak mocná a neskonalá,

až vpije se do žil stébel a třtin Země,

je sní stále ta jediná

omnipotentní a rozlévající plazma,

která chrání vánky nad břehem našich tichým snů

i těch nejvíce a nejprostranněji hřmících,

do poslední loutky tkanivek orgánu lidského vesmíru,

tak přicházejí ony dny ve které věříme,

tam se blíží člověk novým dimenzím ve které věříme,

tam se blíží neohroženě nové nástroje,

schopné popohnat věrouky futurologie transdimenze Člověka,

plující vstříc nevyčerpatelnému Oceánu, přílivů a vln,

ale rovněž bouří a stěžní neukotvené paluby Země,

neřízené, samořízené, neovládnuté,

netotální, chaotické, postrádající ukotvenost

a mocnost ruku harmonizovaných duší,

vyspělých a futuriovaných do modifikantní variace,

kterou máš tak ráda, neb já ji mám tak rád,

i když nejsem schopen již táhnout tento koráb tuto noc,

po mnoho dalších mil, vím, že brázda je zanechána,

vědra jsou rozčeřeny, míchy jsou odpařeny,

a nezbývá než poděkovat všem tvorům, podílejícím se na plazmatické civilizační auře tohoto věku,

a popřát nejvelebeněji scénám štěstěny a zdraví,

do těch dnů i nocí,

do těch soustav světla a tmy,

které to potřebují, vyrovnalost, znalost, dovedlost,

veř, běž, dokážež

ŽIJ,MILUJ, PRACUJ.

!!!

Vepsáni pro ni

 

pro Ni