Jan Honza - den sedmý

Anotace: Závěrečný díl této experimentální povídky prohlubuje své bluesové rify.

Sbírka: Jan Honza

_____________________________________________________________
_7___________________________________________________________

Právě jsem vypakoval spolubydlícího, který tu chtěl zrovna tento víkend zůstat. S pomocí 50 Kaček jsem mu to rozmluvil a o to lépe že mají být Vánočky. Zcukl jsem postele dohromady bychom mohly s mojí milou zahřívat deku. Vlezla na ni blbá nálada, ne nějaké slzavé přeháňky, spíš taková bouřka, naštěstí si ze mě hromosvod nedělala. Zatímco jsem dělal po pokoji ordunk, ona investigativně prošla všechny kouty buňky. Jediné co našla byl spolubydlícího ajerkoňak. Protože obsah flašky připomínal spíš mrdku než něco k pití, ochotně zastrčila láhev zpět za gauč. Tu mě zavolali, abych hodil nohy na ramena a vzal si telefon na recepci. No vrátná se na mě dívala jako tajný fízl, telefon byl ze školy, že si tam mám vyzvednout oficiálně dopis o podmínečném vyloučení. "Sakra, sakra, sakra" třískl jsem sluchátkem telefonu o stěnu, natolik že kluci v chodbě přestali hrát pinčes a šly se podívat na mou vanmenšou. Je zbytečné říkat, že ta jepice za pultem málem vylítla z kůže. No jen ať ji jebne dočista. Cestou na cimru jsem se zastavil v kuchyňce, kde jsem zjistil, že jsem přišel o půlku svojí melty. Vzal jsem dva plecháčky a trochu toho černýho bahna přines mě a lásce na cumlání. Pro pocit luxusu jsem vyhrabal v kuchyňce ještě lžičky a kostkový cukr. No skoro jako odpoledne v Lůvru."Prosím tě a máš ten test u sebe". "Jak bych mohla, zůstal doma" odpověděla. Nestihl jsem ani nic vyslovit, když oponovala "Ale rozhodně tam pro něj nepůjdu to nemůžeš chtít". " A víš to jistě o tom našem štěstí?". Na to ona povytáhla obočí a bez milosti pálila "Jakýpak štěstí myslíš to štěstí, že musím být teď na koleji namísto doma, hejtovaná svými rodiči a k tomu v tom". "Nebo to štěstí, že kluk ke kterýmu jsem měla včera důvěru se mne ani ne po dni nevěřícně ptá, jako bych mu někdy lhala?" pokračovala nasupeně dál. Na našem vytvořeném kavalci jsem zvolil pomalý ústup a šálek položil na parapet. "No možná mám malinké pochybnosti, ale nejsou to v nejmenším pochybnosti o Tobě. prosím nech mne domluvit" vložil jsem když už se s ruměncem na tvářích a lehce se snášícími se vlasy připravovala k novému výpadu. "Ty testy nejsou vždy spolehlivé, lepší je udělat si dva nebo tři". "No na to já ale nemám, jenom ten jeden stál hrozně moc, vždyť víš" zašeptala a natáhla ke mne ruku. Stiskl jsem její dlaň, vstal a přivinul k sobě. "No tak si uděláme výlet, což".
Jen co jsme dojeli do Prahy zašli jsme do lékárny na Františku. No bolelo to dost, celkem dvě kila, ale za to se zbavit té nejistoty, to stálo. Ihned ve špitální sociálce, jsme testy zkusili oba negativní. Takže všechny ty tyjátry byly k ničemu. Její oheň v očích pohasl, modré duhovky zářily jako dvě kapky ledu. Moje zřejmě taky. Zpět na kolej jeli jsme mlčky, jen za ruce jako dřív jsme se nedrželi. Nu a zítra nás čeká Štědrý den…