Jen takový žvanění

Ležím,čumím do blba a přežvykuju slova,jako život,svět,fajn,na hovno.Rafička co ukazuje úroveň pocitů lítá zleva do prava.
Jako mnoho jiných hledám smysl svýho početí na tomhle krásným
kulatým balónu,co letí mezi hvězdama a co všichni svorně kurvíme.
Nevím si se sebou rady,tak hledám spásu u boha.Jenže,kterej je
ten pravej?Žádný náboženství mi nesedí.Nakonec si vytvářím svoje,co
se mnou nikdo nesdílí a vyhovuje jen mě.
Žádný uspokojení nepřichází,což vede jen k dalším úvahám,jestli
vůbec nějaký potřebuju.
Život mezi tím teče dál.Dívám se dopředu v očekávání lepšího
zítřka.Když přijde nic se nezmění,tak upírám zrak zase někam dál a
dál,až se z toho stává rutina,která otupuje.
Strávím většinu života čekáním na něco co mi stejně nedá co jsem
chtěl.A vždyť ani nevím co chci.Na co vlastně čekám?Na lásku,na bohatství?
To první mám a to druhý se mi vyhýbá,protože mám to první.
Jenže pořád ten dotěrnej pocit,že něco chybí.Asi už jsem tím
žitím znuděnej.Marním dál tím co mi bylo dáno čím dál víc.Dřív jsem
byl aspoň zvědavej.Teď mi začíná být všechno ukradený.Kromě mých
blízkých.
Že bych na to přece jen kápl?