3 a třicet gramů z gramokotouče mysli

 

Cesta k sobě / XXIII letech

Dnes je mi třiatřicet
a nic nehoří,
jen uhlík někde pod hrudí,
který si šeptá o návratu.

Oheň Beltainu dohořel
a přišel chlad.
Tělo stávkuje,
mysl se dívá do stropu
a srdce už nechce lhát.

Nejsem silný.
Jsem unavený z hluku,
z lidí, co znějí jako moje vlastní výčitky.
Z divadla, které trvá příliš dlouho.

Cítím malost.
Ale ne tu, která ničí —
tu, která tiše zve ke kořenům.
Tu, která říká:
„Odlož masky. Staň se sebou.“

Tělo mluví bolestí,
ale bolest je jazyk,
když duše ztratí hlas.

A tak naslouchám.
Tichu. Únavě. Prázdnu.
V nich je víc pravdy než v rolích,
které jsem tak dlouho hrál.

Nemusím být světlem pro druhé.
Stačí, že udržím jiskru pro návrat.
Stačí, že dýchám.

---

 

 báseň - 33. narozeniny, ale ve zkresleném zrcadle nervového systému:

---

Třiatřicet gramů ticha / z gramodesky mysli

pořád čekám že se mi někdo omluví
třeba já sám
za to že jsem se nechal přesvědčit
že být hodný znamená být k ničemu

v hlavě mi hučí býčí aréna —
úředník svědomí tam mlátí razítkem
do jater

někdy se probudím jako rozházená knihovna
jindy jako modlitba, co zapomněla slova

v obálce svého těla doručuji vzkazy nečitelné —
mám na sobě známku „vyčerpané lidství“
a nikdo to nechce podepsat

přepracovaná slinivka drží v ruce megafon
ale mluví skrze srdce
které má na hlavě igelitku plnou
zapomenutých doteků

moje duše si bere dovolenou
v období sezóny, kdy jsou kolegové
víc kyselí než mléko po smrti

a někde za tou oponou
(ta se nehne ani když praskne páteř)

čeká oheň
ale taky sníh
a moje kosti chtějí věřit
že obojí může být dar