Kontrast

V tichu, které znají jen Bohové sledující - snad z rozmaru netečnosti líně se táhnoucí věčnosti - osudy svých oveček, marně hledajících smysl kroků minulých a budoucích. V tom tichu, vedeném taktem tlukotů srdce neochotně hledajících klid se paprsky slunce prodírají mračny probuzeného prachu a střepin rozlétlých do všech tří os prostoru. Dočasná hluchota je darem za nesnesitelný náraz disonance exploze. Špína a prach ulpělé na polní uniformě pamatující lepší časy a výstroji stejného luxusu dokonale splývají s hnědým pomalu se usazujícím oparem na pozadí svitu životodárné hvězdy. Slunce je spravedlivé... tedy ne subjektivně, ale pramálo jej zajímá malichernost drobných osudů. Prsty naučeně zajedou do očí a snaží se je očistit alespoň natolik, aby se probudil jeden další smysl. Je to venkoncem zbytečné, protože jediné, co je vidět, je onen zvrhle klidný a krásný opar prachové mlhy. Někde v zákoutí mysli jej napadne hloupá myšlenka o romantice dávných bitev, kdy bylo v pár dnech jasno. Cítí prazvláštní uvolnění, když si povolí řemení pod bradou a helma se sesune do zátylku. Zase zavře oči. Není kam spěchat, už to zažil několikrát. A v tom nekonečném tichu - možná je to jen chvíle, ale - v relativitě času, který se loudá v bolesti a spěchá ve slasti je to nepodstatné. Pod zavřenými víčky vládne tma a v absurditě okamžiku mu po rtech přeběhne úsměv.

Tehdy byla také tma. Držel ji pevně u sebe a ona se choulila pod klenbou sevření jeho paží a těla. Ambientní podkres opatrného světla v podstatě jen definoval její drobnou siluetu, kterou pečlivě zabalil do deky. Melodie jejího toužení se únavou dlouhé noci změnila v pravidelný hluboký dech spánku. Konečky prstů ji hladí tak jemně, že jde téměř o neznatelný projev všeho, čím pro něj je. Oči přivyklé šeru ji pečlivě sledují. Mlčky. Jak také jinak. Zná ji, naprosto. Přesto si znovu a znovu vrývá do paměti každý detail. A ona scéna, snad triviálně obyčejná, je pro něj vznešenou divadelní hrou před oponou vůně, po které bytostně žízní. Je zvláštní, jak se nás určité věci dotýkají, jakou zanechávají stopu, jak zcela zahalí vnímání a paměť dle toho, co chceme... pokud chceme... a on nedokázal nechtít. Chtít je přece tak omamné. Ve stínu bezchybné estetiky, snad vyslovené antikou či renesancí, jsme uvěřili, že lidství takové je. Že je obrazem božství, neb jest v Písmu psáno, že člověk byl uhněten k obrazu Jeho. Přesto ony dokonale nedokonalé smysly šálíme, abychom objektivitu utopili v moři citů stavících subjektivní originalitu na piedestal toho pro nás největšího zázraku, který existuje. Zázraku polknutí vlastního sobectví a ega. Miloval brát ji pod hladinu rozbouřeného moře, stejně jako s ní plout po nerušeně klidné hladině. I teď cítí její vůni, její hebkost a něhu. Onu podstatu nelze zničit, ukrást, pošlapat.