Ztraceno v překladu

DIALOGY ZTRACENÉ V PŘEKLADU                                                   Daktyl

 

Říkáš mi:

„Chvěji se!

V obavách z iluze

třese se duše má,

na vlastní vzpomínky

si přitom vzpomíná!“

Říkám si:

(potichu)

„Jen nevzbudit ideje

zmoudřelých proměnných

jež putují ze zvyku

měníc tak výsledky

konstantních zániků!“

Říká mně:

 „Usměj se,

vždyť“ 

 srdce tvé bolavé

chvěje se prázdnotou

v tóninách života

jak nota za notou.

Přemýšlím:

„Proč asi

důvodem neznámým

jsou mi tvé dotazy?

Vždyť nic není na dobro

ztraceno v překladu

chápajíc s pokorou,

že plátno filmové,

v absurdním dramatu,

vzdor našim životům

nechce vždy odplatu!“

Říkáš mi: 

“Nechápu,

ti dva proč jsou spolu,

nádoby vylité

leč plné jsou bolu.“

těkajíc očima

ukotvit snažíš se

myšlenky těkavě

však jenom množí se

 Říkám ti: 

„Neboj se,

jenom si více věř.“

Povzdechneš

„Když klece prázdné jsou

kam mizí mrtvá zvěř?“

s pohledem upřeným

skrze mne do dálky

na krku hraješ si

s přívěskem s korálky

v záchvatu prozření

vše nyní zdá se být

otázkou stvoření

slyšíš-li srdce-beat

 

letíme potichu na křídlech motýlů

získáme lásku svou

či ránu do týlu

na vlnách vzbouřených

připlouvá Kryštof sám

 

jakoby sám život

tíhnul k svým morfózám