Setkání

Navzdory přesvědčení o tom, že svět přes veškeré své složitosti je v podstatě krásné místo, jehož jediným platným zákonem je ryzost lidství, neřku-li křesťanství (minimálně v jeho pravděpodobně nejsilnější tezi o lásce k bližnímu svému, ačkoliv konotací ji vztahovala a priori k lásce velmi intimní), podvolila se - koneckonců o tom přece řád světa a světů jest - příkazu nadřízených. Mohlo by se zdát, že jde o trivialitu, ale v onom důrazu kladeném na jeho pohodlí bylo něco strojeného. Jindy zasmušile měkkosrdcatý vedoucí kanceláře své příkazy formuloval stroze, s náznakem napětí v hlase a neochotně. Nebyla v tom arogance, snad… snad jen obava z nejistoty. A nejistota je morem klíčícím v podhoubí pochyb.

Alice Henriett nebyla naivní panenkou komplikovaného stroje státního aparátu. Přes zdánlivou nenápadnost a drobnou postavu vyzařovala bezesporu hlubokou empatii, nenucenou eleganci a plachý úsměv. Tím nemám na mysli ony příležitosti společenských setkání, kdy zvládla zazářit jak ji snad slunce diktovalo. Míním tím upřímný projev pocitů, kterým dovolila se po kolenou přišourat do vznešeného pohledu. Je vlastně jedno, jestli si plnila své povinnosti, navštívila divadelní představení nebo se starala o domácnost. V klidu mechanismů všednosti by jí hermelínový plášť slušel.

Nebylo nutné jí diktovat, ona vždycky věděla, co je všeobecně správné a tento kompas morálky, etiky a vkusu činil auru kolem ní svůdnou. Určitě ne každému. Tento fakt navíc otevřeně komplikovala skutečnost, že její půvab vzbuzoval touhu. A touha hnaná vášní bývá často vyšívaná povrchností… a ta jí ubližovala. Když působíte jako královna a snad i skrytě je Vám tato role vlastní, osud Vás odsoudí k hledání rozporů mezi snem o pohádce a chladem beznaděje bezvěrců semletých plytkostí dnů.

Lidé odsuzují stereotyp. Snaží se jej porazit změnami, náhodným vzrušením, porušováním konvencí. Chvíli to funguje. Vždyť změna jest jedinou konstantou vesmíru a Všehomíra… nebo snad ne? Newman si to nemyslel. Považoval opakující se touhu porušovat konvence bouří za klín vyrážející jiný klín stvořený bezvětřím právě stereotypu. Jestli Alice i jemu bylo něco vlastní, pak víra ve vyšší smysl věcí.

Newmanova přítomnost ve městě by nemusela být brána jako cokoliv výjimečného. Město každý den hostilo ty nejvýznamnější světové podivíny. Říká se, že není nic staršího než včerejší tisk. Jenže jeho sarkasticky podaná arogance bude plnit články ještě několik dnů. Vše začalo nevinně. Hloupá a naivní otázka vycházející hvězdy místní politické scény. Mladý muž neznající odpor se chytil do pasti cynické postavy v tmavém vlněném obleku. Kamenná tvář Newmana samolibě vedla ironií vyšitými větami naprosto decimující ortel. Ve vlně ničící pečlivě budovaný obraz mladého progresivismu nebylo zhola nic připraveného. Komplikovaná dimenze vášnivého myšlení na pomyslném zlomku času zformovala milici brutálně potlačující drzost. Bez jediného výrazu vulgarity či citu. A ticho, jež nastalo, korunoval šálkem kávy nesoucím ke rtům v bělostných prstech. Na muže neobvykle jemných, upravených, pevně vedených v drahách naučených pohybů.

Mohlo by se zdát, že zvát Newmana kamkoliv je špatný nápad. A upřímně to špatný nápad byl v mnoha racionálních ohledech, ale on neměl potřebu na sebe upozorňovat. V očích davu to však není podstatné. Podstatné je zkrátka to, že obraz arogance dostal další jasné kontury.

Deru kugi wa utareru - hřebík, který vyčnívá, dostane kladivem. Oblíbené úsloví mu vyloudí jen neznatelný úsměv na rtech. Je to jen okamžik. Prchavý, který zanikl ve stínu putujícím v tempu, když vozidlo taxi projíždělo nočním městem směrem k hotelu. Už to ani nevnímá, často se toulá ve světech své mysli. Bohatá niternost jako protiváha pustiny, která definovala jeho vnější viditelný svět. Konečky prstů opatrně zajedou na levý knoflík v manžetě a jemně ji stáčí o pár centimetrů tak, aby ruka položená na stehno manžetu nekrčila.

Řidič muže pozoruje. Sterilita, která se kolem něj vznáší je až do očí bijící. Rozmařilost jeho vnímání konzervativnosti se hádá s opatrností, s jakou nastupoval a strnulostí jeho pohledu a gest. Ten nažehlený panák je bez emocí a to řidiče provokuje.

”Přejete si zastavit jinde než u hotelu, pane Newmane?”

Vznesený dotaz je obrannou reakcí, když se hnědé oči řidiče střetnou s chladným pohledem zákazníka. Střet světů reprezentovaný pošlapáním obrazu oblíbené místní postavičky a “odsouzeného” podivína odnikud krystalizuje na ploše zpětného zrcátka pohodlného sedanu.

Newman neodpoví hned, všímá si potlačovaného nesouhlasu muže tmavé pleti.

”Hádám, že máte své instrukce, mladý muži… či snad oplýváte přehnaným altruismem na účet studia?”

Samozřejmě by ho nejraději zavezl do nejhorší čtvrti, ze které se tvrdou prací vyhrabal teprve nedávno. Samozřejmě by ho nejraději vysadil právě tam a sledoval jak se zlost neurvalých zhmotní v ponižujících pár úderů na jeho tváři. A ani si nepřipouští, že by to pro tu bytost bez respektu nebylo poprvé. Ale příliš si váží své práce reprezentované livrejí ostře kontrastující s jeho pletí. Polkne povrchní jedovatost:

”Jednám dle instrukcí…” To je koneckonců pravda, byť možnost trávit s tímto klientem více času než je nutné bere za čiré zlo.

Newman si všímá prstenu na levé ruce, stejně jako drobné fotky připnuté na palubovou desku. Obojí působí značně neomšele a řidičův pohled s jistou něhou k fotce sklouzává celou dobu. Mladá žena s alabastrovým úsměvem je mladému muži evidentně velmi blízká.

”…odvezte mne, prosím, k hotelu. Máte zcela jistě zajímavější věci na práci, než mi dělat doprovod.” Nádech v mladých plicích, který nepochybně má vést k vyjádření o profesionalitě Newman utíná před vyřčením.

”Já vím, že máte své povinnosti… a také vidím jak těkáte pohledem k Vaší manželce. Nic mi neříkejte, je to zbytečné. Vlastně mi to velmi konvenuje…”

Řidičova dikce prozrazuje rozpaky. To však muži na zadním sedadle působí nekomfort:

”Hádám, že nesouhlasíte s mým výstupem a je mi jasné, že popularita pana Cartera je pro Vás velkou satisfakcí, ale dovolte mi poznamenat, že ačkoliv nemám potřebu se obhajovat, věci nikdy nejsou tak jednoduché, jak pak Carter říká… jednoduchá řešení jsou obrazem naivního nadšení. Nemusíte mi rozumět… jen… myslím, že Vás netrápí má argumentace, Vás trápí způsob, jakým jsem ji předložil…”

Krátké intermezzo niterního souboje řidiče Newman vyplňuje pohledem z okna na záliv. Krátká myšlenka o ztracenci ve velkoměstě mu jen probleskne hlavou.

”Nevíte co to je… hrabat se ze sraček čtvrti, kde nikdo nemá víru, že by život mohl za něco stát. Carter bydlí naproti našeho domu. Mohl by být v lepší čtvrti, mohl by…”

Newman se opět usadí pohledem v očích řidiče skrze odraz v zrcátku:

”Ale on zůstal stále stejný a bojující proti nespravedlnosti světa. Já Vám rozumím, snad více než můžete pochopit. To mně nedává svatozář a Vám nedává právo mne soudit. Spravedlnost je iluze… Iluze, jejíž obrysy nenabraly na určitosti v minulosti, ani současnosti… je to utopie. Než mne utopíte v oceánu argumentů tradice rasové a společenské segregace… zkuste si připustit, že vím jak chutná když jste pro bílé příliš bílý. Když jste pro vzdělané příliš jiný a pro hloupé nepřijatelný.”

“…pak proč? Proč urážíte někoho kdo se snaží vystoupit z prokletého kruhu?”

Newman těžce vzdychne. Rozdíl více jak dvou dekád věku rozdává karty, které by tyto dva hráče jen málokdy posadil ke stejnému stolu. Vůz zastavuje před hotelem, ruku portýra na klice dveří však zastavuje Newmanovo tiché gesto.

”Svět se nezmění monologem, mladý muži… A chcete-li změnit systém, pak musíte nejdříve pochopit ten stávající a argumenty jej umlčet. To není snadná věc… Pan Carter se musí umět přenést přes můj cynismus, musí se naučit jej strávit… a to zatím neumí… jak chce pak kontrovat lidem, kteří mají skutečnou moc? Jsem jen malá postavička v životech jiných…”

Velkorysé spropitné řidič docení až mnohem později, kdy už Newman dávno zmizí z dohledu.

Alice večerní výstup sledovala s jistým pobavením. Nebyla si jistá, jestli je Newman vskutku tak arogantní, ale bylo jasné, že přes jeho zdánlivě nezaujatý pohled byl ve formě a tnul do živého. Řečená ironie měla tradičně spoustu narážek na odkazy v historii a kultuře a právě ono povrchní znevažování těchto kánonů lidství spíše jen zdůrazňovalo Newmanův hluboký zájem o podstatu věcí. Jestli se mu něco nedalo upřít, tak jisté charisma.

Když pak druhý den kráčí na měkkém koberci hotelové chodby, samozřejmě bytostně přesvědčená o vhodnosti a dokonalosti svého šatu a svém půvabu, je rozhodnutá se nenechat odbýt jeho přezíravostí.

Lidský přístup Alice jí byl vlastní celý život a přes veškeré peripetie, které paní Henriett prožila, jej neztrácela. Nenechala se rozhodit rozpačitým pohledem recepční, když se ohlásila s tím, že má dohodnutou schůzku právě s Newmanem. Alice vlastně nikdy příliš nerozhazovalo to, co se říká. Tedy ne, že by to nebyla zajímavá žena a takovým je zvědavost vlastní. Ona si zkrátka ráda dělala na věci vlastní názor.

Elegantním krokem se Alice propracuje až k otevřeným těžkým dveřím potemnělé konferenční místnosti. Tohle má zrovna tak ráda. Sluneční svit, podstata její duše a krásy, se dovnitř prodírá neochotně přes těžké zatažené závěsy. Jak ten člověk má mluvit jinak, když si libuje v něčem takovém… S poťouchlým úsměvem se ještě obrátí na stranu aby nasála oknem chodby blahodárný svit a zaklepe na křídlo dveří z lakovaného dubového dřeva. Ano, jistě, bylo jí řečeno ať případně počká uvnitř, ale jsou jistá pravidla. Ticho celého podlaží a hlavně ticho místnosti v ní vyvolává neurčité pocity. A ten prokletý pocit nejistoty eskaluje v něco Slunci naprosto přirozeného: nádech vzteku. Její oči ještě zkontrolují čas na elegantních hodinkách, aby mysl vykouzlila rychlý soud: přesný teda moc není. Takové má úplně nejraději.

Nakonec neochotně vstoupí do prostorné místnosti dlouhých stolů, řady křesel a různých propriet všeobecně přijatelných jako pohodlných a dělajících dobré jméno hotelu. Prvotní ostýchavé kroky získávají na razanci, podpořené její samotou. Nakonec v ní zvítězí stokrát denně řešené domácí dilema o tom, co udělat, jak se rozhodnout a co považovat za správné. Pokládá tašku s řadou dokumentů na leštěný stůl vedle organizovaných stohů různých papírů a lejster v deskách. Evidentně tu někdo něco dělá. Tím spíše ji irituje tmavé prostředí. Už se rozhodla. Prostě to tak je. Klidně, přesto sebejistě obejde dlouhý stůl a rozhrne závěsy uprostřed stěny, kde logicky tuší okna. Náraz téměř poledního slunce je ostrý a neúprosný. Chvíli trvá, než její řasy odhalí spokojený pohled ven na město. Spokojenost výrazu je podstatná, neboť vede k dalšímu jemnému úsměvu.

Celá tato scéna není nikterak dlouhá, v kontextu vesmíru je to jen malichernost, ale Newman ji pozoruje se značným zaujetím. Muž, který předchozí večer dokázal několika obraty zdvihnout hlasitost rezonující tiskem, si vrývá její gesta do paměti. Každý detail její postavy, rozpuštěných vlasů, jemných rysů i gest. Ani nezaregistrovala, že kolem něj prošla. To nebyla nepozornost, jeho prostě baví, že jej nevidí. Snad je to důkaz právě jeho poťouchlosti, snad důkaz potřeby být v bezpečnějším postavení, snad… hraje o čas. Ale rozhodně se jí nedá upřít to, že vzbudila jeho zájem.

Ono rozhodné gesto pustit do místnosti alespoň jedním oknem světlo má dvojí efekt.

Samozřejmost uspokojení, že si prosadila svou a odhalení dalších detailů, kterých si on na ní všímá. Alice znovu zkontroluje čas. Deset minut. To je ovšem nehoráznost, kterou mu spočítá. Co si o sobě myslí? Alice vydechne a na chvíli uložena ruka v bok se vrátí zpět podél těla. Tohle gesto jej pobaví. Je jedno jak se žena bude chovat dál, tohle je něco co si muž ukradl pro sebe.

Drobná silueta Alice propluje zpět ke stolu, kam si položila tašku. Nebem daná zvědavost, tedy když její pohled sjede na kožené desky, vede k tomu, že bez potřeby se otočit a ujistit se o stále panující samotě jejích křivek v prostoru místnosti jemně prsty po deskách přejede. V oné armádě formálních nezajímavostí na stole jsou desky příliš křiklavé. Do kůže vypálený monogram má zajímavý tvar a jí je estetika vlastní.

Logicky vzato zvědavost práskne do koní a v melodii ticha se odváží nahlédnout na několik archů čtvrtek rozpracovaných skic. Je evidentní, že se jedná o kresby uhlem. Většinou jde opravdu jen o náznaky, přesto na Alice udělají dojem. Toulání fantazií přeruší vůně cizího parfému. Je v ní patrná linie kávy, tabáku a citrusů, ale více smysly nemají čas zkoumat.

Najednou jí to dojde, prudce desky zavře, otočí se a v překvapení vnímá postavu vynořenou odnikud stojící za ní.

”Odpusťte, slečno, nechtěl jsem Vás…”