Jak ho tam dostat ..

"Je právě 9:35.  A naše k sobě otočená záda .. Vytváří Velkou čínskou zeď .."

Okay. Vzbudils' mě. Čas zeď zbořit.

Nevolnost. Bolest hlavy. Žádný výmluvy. Čistá pravda. A přesto .. Nebo právě proto? Tělo si to prostě žádá. Prý to bez toho dneska nepůjde. Tak jako to nešlo včera. A předevčírem. Vlastně celej týden tělo křičí, že to potřebuje. Ráno, co ráno. Večer, co večer. Nezbývá mi, než mu vyhovět. Přece mu to neodepřu. A navíc .. Ve výsledku mi to přece udělá dobře. Tu chvilku námahy přežiju. Jen začít .. Přemoct lenost.

Pousměju se, ať to aspoň vypadá.

"Dobré ráno, lásko."

Za celou dobu sis týhle přetvářky užil dost, že? Ani tenhle úsměv mi nevěříš. Nahlas se Tě ptát nebudu. Pojď. Do koupelny. Pak do kuchyně.

Už na mě čeká. Na lince, jako vždy. Stále tentýž stereotyp. Po takový době už to ani nevnímáte. Jeden letmý pohled. 'Kéž by byl menší.' Bude mě to dusit. Vždycky mě to dusí. Nenávidím to z celého srdce. Z celého srdce a ještě víc. Ale vím, že růže má svý trny a že i přes rozbodaný prsty si nakonec přivoním. Jen tohle vydržet. I když už je to pátý ráno a pořád nic. Pořád jen moje snaha a změna žádná. Pátý ráno a pořád šílená nechuť. Ale slibujou, že to bude stát za to. Na "oplátku". Jak ho tam dostat? Bože, jak? Jak to spolykat?

Nadechnout. Zavřít oči. Tři dva jedna .. Už nemůžu ani dýchat. Jedna dva tři .. To bylo rychlý. Vodu. Spláchnout tu otřesnou chvilku.

Každej den. Ráno, co ráno. Večer, co večer.

Penicilin.

Moje noční můra.