Anotace: Tato glosa je věnována citátům biblickým. Věřící nejsem, ale zabývám se biblickou a židovskou historií.

O citátech

Čas od času, když potřebujeme vyjádřit nějakou myšlenku, nějaké to moudro, rádi se uchylujeme k citacím z  děl a myšlenek těch moudřejších, než jsme sami.

Docela rád nejrůznější citace používám. I když mi to někteří mí literární přátelé vyčítali a říkali, že prý kradu cizí myšlenky. Na rozdíl od nich já si to nemyslím. Je to jen otázka různého vnímání smyslu daného textu. Komu chybí empatie při styku s lidmi, těžko ji uplatní i u literatury.

Citáty vhodně uvozují text a ladí potencionálního čtenáře na to, co bude následovat. Nejrůznější internetové stránky jsou přímo zaplaveny citáty těch, které obecně považujeme za moudré.  Kdo však touží po výrocích a myšlenkách těch méně moudrých, raději je nebudu nazývat pravým jménem, nechť někdy nahlédne do diskusních příspěvků fanoušků fotbalu či hokeje po utkání svých oblíbených klubů. Podnětné jsou i komentáře pod politickými články. Tam jsou moudra přímo excelentní, úměrná IQ svých autorů.

Ale raději se vrátím k citátům skutečně výstižným, k těm, které komentují a zobecňují naše myšlení, konání a vůbec celou naši pouť životem. U autorů těchto citací můžeme najít jak jména všeobecně známá, jména významných spisovatelů, politiků i umělců, ale také jména většině z nás zcela neznámá.

Faktem je, že i člověk zcela neznámý má právo na to vyslovit občas nějakou moudrost. Nemůžeme mu to upřít. Není ale příliš obvyklé používat ve velkém citace biblické. Přitom biblické starozákonní knihy Moudrosti a Kazatele se ve velice širokém záběru dotýkají otázek veškeré lidské činnosti, otázek smyslu života i posledních dnů člověka. A jsou to často myšlenky velmi aktuální, přesto, že Kniha Kazatel má už asi dva tisíce dvě stě let. A kniha Moudrosti je jen o dvě stě let mladší. Je vidět, že některé aspekty života se po celá staletí zase tolik nezměnily. To se ovšem nedá říci o jedné Kazatelově myšlence, vyslovené ve druhé kapitole Knihy, verš 16:

 „Nebo není památka maudrého, jako i blázna na věky, protože to, co nyní jest, we dnech budaucích všecko v zapomenutí přichází, a že, jakož umírá maudrý, tak i blázen.“

Kazatel to myslel dobře, leč ve své době neznal všemocná média, kterým žádná moudrost ani bláznovství neunikne. A vydávají o tom svědectví ještě za mnoho a mnoho let. Jen v novinářském podání máme mnohdy problém rozeznat moudrého od blázna. Kazateli je ovšem všechno jasné. V této kapitole vyjádřil také lítost nad tím, že už je moudrý až moc a že se bojí všechnu svou moudrost přenechat svému následovníku, protože neví, jestli bude moudrý, nebo blázen. Ta jeho doba byla sice o dost tvrdší než ta naše, ale v něčem byla přece jen dál než my. Neznala totiž volební systém a většinou nic neříkající žvanění v parlamentu.

 Kazatel,  2. kapitola, verš. 17.

Pročež mrzí mne tento život; nebo se mi nelíbí nic, což se děje pod sluncem; poněvadž všecky věci jsau marnost a trápení ducha.“

V tomhle mu musím dát za pravdu. Když jdu občas pozdě v noci spát po třech dvojkách Portugalu, mám tytéž pocity. Ostatně Kazatel, tedy s největší pravděpodobností sám velký král Šalamoun, si, jak je dobře známo, z životních radostí neupíral vůbec nic. Dobře se mu proto kázalo o moudrosti a morálce. Opět nic nového pod sluncem. Na jeho obranu budiž řečeno, že celý text Knihy Kazatel vznikal až nějakých šest set let po jeho smrti. Šalamoun byl sice prevít, ale bylo přece třeba, aby se zrodil historický mýtus. I toto je dnes vysoce aktuální. Naše doba plodí různé mýty jak na běžícím pásu. Pokud použiji slova Kazatele, musím konstatovat, že zcela jinak tyto dnešní mýty vnímá moudrý a jinak, dejme tomu, blázen.

Když čtenář dovolí, tak tato glosa je věnována především citacím biblickým. Nejsou zase tak časté jako citace renomovaných spisovatelů nebo filozofů, ale patina tisíciletí, která na nich spočívá, spolu s krásně archaickým jazykem Bible kralické, má určitě své kouzlo.

 Ve třetí kapitole Kazatele, verš 9 a 10, stojí psáno:

 „Co tedy má ten, kdo práci vede, z toho, o čemž pracuje?

Viděl jsem zaměstnání, kteréž dal Bůh synům lidským,

aby se jím trápili.“

Když jsem se nad touto citací zamyslel, proběhla mi hlavou všechna moje předchozí zaměstnání, z nichž některými jsem se doslova protrápil. Trochu jsem se potrápil i při psaní této glosy.  A tak jsem byl nakonec rád, že jsem se mohl zcela ztotožnit s další Kazatelovou myšlenkou, uvedenou v kapitole šesté, verš sedmý.

 „Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, a však duše jeho nemůže se nasytiti.“

* * *