Jako ve filmu...

Jako malá jsem si asi jako každá malá holčička představovala, že jsem herečka a hraji v nějakém filmu. Ze začátku mě uchvacovaly dlaně, jakoby jemně přivřené a nutno dodat, že roztomilé blondýnce v bílém svetříku a ve stejně milých šatičkách tato role seděla. Vždy se to odehrávalo k večeru a v těchto okamžicích jsem byla opravdu krásná. Nebo jsem se tak aspoň cítila.

Jak jsem rostla a má roztomilost postupně mizela, naopak se přidávalo akné, abnormální výška, brýle a prapodivný účes, měla jsem představu začátků filmu. Že jen tak sedím v autě, či v autobuse a koukám se na ubíhající krajinu. A vyprávím o sobě, na svůj věk dost cynicky, kriticky, ale pravdivě.

Teď jsem v bodě neutichající puberty, která se u mě mimo příšernou vzdorovitost nijak výrazněji neprojevuje. Už nejsem abnormálně vysoká, mám pěkných sto sedmdesát pět centimetrů, blond vlasy, čočky a jsem schopna na sobě vykouzlit výraz králíčka. Králíčka, co čeká na lišku a pak ji rozmetá argumenty.

Teď už mám jiné sny. O filmech sním stále, ale spíš tak, že si říkám „Tohle by byla hezká scéna v nějakém filmu.“ A abych toho docílila najdu i odpovídající hudbu, kterou bych k dané situaci přidala.

Po rozchodu s klukem, kterého jsem měla vážně ráda, jsem seděla v tramvaji a měla jsem být zdrcená. Nejen, že jsem nebyla. Ba co víc, brala jsem to s rozkošným nadhledem a ironicky se pousmála nad komickou tragičností celé té situace. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem kvůli němu plakala při jedné, jediné písničce. A tak jsem vzala empétrojku, písničku nalistovala, zavřela oči, nechávala na sebe dopadat světlo zapadajícího slunce a říkala si, jaká je to krásná scéna.

I když ji nikdo netočí.