Hip hip hurá aneb Jak brunetka ke štěstí přišla

Anotace: ...

Román by z toho asi nebyl. Ale krátký fejeton o vztazích snad zvládnu…
Každý, kdo někdy četl knihy z takzvané červené knihovny nebo i jiné podobné romány pro ženy, mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že to vypadá, že své štěstí na tomto světě – v podobě hodného, milého, ohleduplného, citlivého a v neposlední řadě neuvěřitelně pohledného a přitažlivého muže – najde jen malá, štíhlá, vyvinutá, příjemná a inteligentní blondýnka s úsměvem na tváři, nezdolnou chutí k životu a nekonečným sexuálním apetitem, která toho již hodně zkusila a vše samozřejmě zvládla s grácií sobě vlastní. Se smutkem (pro změnu vlastním mně) bych musela konstatovat, že pokud by takové ženy a dívky opravdu existovaly (vyšší sílo dej, aby tomu tak nebylo), my ostatní – tuctové, trošku obtloustlé, zakomplexované a cholerické brunetky, zrzky ale bezpochyby i některé blondýnky – bychom zřejmě neměly žádnou šanci na přežití. Naštěstí pro nás – alespoň pro mě – to prozatím vypadá, že výše jmenovaná skupina „ blond andílků“ je jen mýtus na stránkách knih a pokud snad někde pobývá, je druhem vážně ohroženým a málopočetným. A tak (možná proto, že je nemohou najít a tak jim nic jiného nezbývá) přeci jen většina mužů zakotví u nás (taktéž výše jmenovaných brunetek, zrzek a bezpochyby i některých blondýnek). A tak se mohlo stát, že jsem i já se svými 2 metry (dobře, přeháním, je to jen 170 cm), uštěpačnými poznámkami, se svou náladovostí a přehnaným perfekcionismem, ze kterého se pomalu (ale jistě) začíná stávat diagnóza, se svým pocitem méněcennosti a s občasným záchvatem hněvu jednoho dne ke štěstí přišla. Prostě mi jen tak spadlo do klína – a i když nemělo tu dokonalou podobu románových hrdinů, už bych ho za nic nevyměnila. A proč to tady vlastně všechno píšu? Snad jen proto, abych řekla – nikdy to nevzdávejte, i když o sobě máte spoustu pochyb. Štěstí čeká na každého a někoho možná uchvátí právě to, co se naprosto liší od ideálu.