Duševní masochismus

Duševní masochismus

Anotace: :)

Sedím ve vlaku, který uhání krajinou, o skla oken se s hlasitým plesknutím rozráží kapky deště, a ačkoliv jsem chráněna plechovou konstrukcí, cítím se, jako bych byla promoklá do morku kostí.

Pokaždé je to stejné. Z nečekaně silného záplavu endorfinů, se mi podlamují kolena, JEHO přítomnost mě hloupě vynáší kamsi do oblak a logicky následuje pád. Ne že bych se nepokoušela udržet se v oné výšině. Kolikrát jsem zběsile mávala rukama a snažila se zachytit o letmé doteky, něžné pohledy a zdánlivě blažené úsměvy, leč bezvýsledně. Je těžké balancovat na ostří nože, když na vás váš vnitřní hlas zahajuje znova a znova křížovou palbu a nic lepšího než kulky typu: Co dělá? Ozve se mi? Jsem jediná? - vám nekoluje krevním oběhem? Nakonec stejně skončím na znaku, neschopná křiku, slz… neschopná ničeho. Občas sebou samou bezmocí škubnu, abych přesvědčila okolní svět o tom, že jsem mrtvá jenom vnitřně a že se do budoucna možná znova zvednu, i když to bude nejspíš trvat celá staletí. Ale zvedne se stejný člověk, který na znak padl? Těžko říct. Mé vnitřní já ale zřejmě tajně touží spáchat malý experiment. Kupodivu se mu to daří.

A tak si občas poposednu, abych spolucestující v kupé přesvědčila o tom, že jsem se ještě nezačala rozkládat a čekám, co bude dál. Jak tenhle experiment dopadne? Možná se ze mě stane zombie bez duše… Nebo se budu léčit z duševního masochismu.
Autor Gigy, 19.04.2013
Přečteno 1126x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: V.N.Losinský
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter