Skleněná minulost

Skleněná minulost

Anotace: O tom, že stará láska nerezaví víme. To, že zázraky se dějí, připouštíme. Ale to, že se dějí věci mezi nebem a zemí, zjišťujeme na vlastní kůži tehdy, když nás skutečně nějaký ten zázrak navštíví. Život se uzavírá v kruh a my si připadáme jako v románu.

Nevěřím na duchy, i když vím, že nás někdy navštěvují. Nevěřím ani na zázraky, i když vím, že se někdy dějí. Věřím na osud? Těžko říci… V co ale věřím je to, že stará láska nerezaví. Přesvědčila mě o tom před pár týdny Richardova tvář, která se najednou vynořila odkudsi ze zapomnění. A stačilo tak málo… Stačilo, abych ho potkala, přijala pozvání na kávu a pár minut hleděla do jeho očí a pár minut poslouchala jeho hlas. Vůbec se nezměnil, prolétlo mi hlavou. Čtvrt století zmizelo jako mávnutím proutku. Byl kdysi mojí velkou láskou… A stejně tak nešťastnou a zoufalou. Byl totiž ženatý a já svobodná. A tak jsme se milovali a zraňovali. Nakonec všechno dopadlo tak, jak už to v takových příbězích dopadá. Když jsme se viděli po pár letech, by stále ženatý a já vdaná… A dnes? Jsme oba rozvedení… a tak stačilo ono jediné setkání k tomu, aby přišlo další a další. A pak noci a dny, které splynuly v jeden nekonečný dialog o lásce. A jsme zase spolu. Tentokrát bez překážek a opravdově. Jsem tak šťastná… Zároveň jako bych se bála tomu uvěřit. Chodím po špičkách, protože se bojím, že ten sen, který žiju, vyplaším. Čekám na Richarda a jdu uvařit kávu. Z police vedle kuchyňské linky beru skleněnou dózu. Chytnu ji za víčko a… BUM! S rachotem dopadá na dlaždice a roztříští se na tisíc kousků. Zametám to nekonečné množství střepů spolu s kávovým práškem a pláču. Uvědomuji si, že jsem si rozbila nejmilejší schránku na kávu, kterou jsem měla. Jako milovnice „turků“ jsem do ní přesypávala kávový prášek ze sáčku dobrých pětadvacet let. Stěhovala jsem si ji z ubytovny do našeho prvního bytu s manželem. Pak do druhého a do třetího… Když prasklo víčko, manžel mi jej na moje přání slepil pevnou lepicí páskou a tak mohlo svoji funkci plnit dál. Tu dózičku jsem vozila na návštěvu k rodičům a stěhovala se s námi každé léto na chalupu. Nikdy jsem ji nevyměnila za žádnou jinou a nikdy jsem si nepřipustila, že bych o ni mohla přijít.
„Mami, co se stalo?“ přiběhl zjišťovat syn. Nechápal, že jeho matka může ronit slzy nad pitomou skleničkou na kafe, kterých si může opatřit, co hrdlo ráčí, stačí zajít do nejbližšího obchodu.
„Mami! Že ty jsi k ní měla citový vztah?“ žertuje. Měla, můj synku, měla… Zametla jsem střepy, uvařila kávu instantní a přemýšlela, proč jsem ji rozbila právě teď. V té dózičce mi totiž kdysi dávno přinesl kávu právě Richard…
Když přišel, ruce se mi ještě třásly a hlasem smutným jako pondělí mu ukazuji největší ze střepů spolu se slepovaným víčkem. Richard jej chvíli podrží v prstech a pak mi jej podá zpět se slovy:
„Miláčku, vyhoď to. To byla naše minulost…“
Autor Čelenka, 02.01.2017
Přečteno 636x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Dobře napsáno a po svém rozumím. Já se občas z nostalgie do minulosti vracím, už je to takový jiný pohled, ale vždycky tam najdu nějaké moudro nebo poučení a pak kolem sebe objevuji její stopy i ve své současnosti. Pořád je se mnou, je to takové prolínání světů, času a skutečností. :O) ST

03.01.2017 20:35:40 | Tichá meluzína

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí