Déšť

Odemykám dveře bytu a rychle zouvám nepříjemně promočené boty.Převlíknu se do suchého,vytřepu z vlasů déšť a letím k oknu,kde s hrnkem čaje dokážu celé hodiny sledovat potůčky deště stékající po okenní tabuli.Zaposlouchám se do bubnování bičíků vody proti oknům a pozoruju různobarevné deštníky náhodných chodců,či ledajaké trouby,kteří deštník zapoměli a teď už promočení na kost hledají vhodný úkryt.Nikdy jsem nechápala lidi,kteří horovali teplotám nad třicet stupňů.Pravda je,že našinec špatně snáší tropické teploty a jako správný podivín se radši prochází podzimním parkem v lehkém,chladném deštíku a mezi padajícími listy javorů a lip.Přinejmenším se tak nezpotím jako dveře od chlíva a nebudu pobodaná dotěrným hmyzem.Mozkové závity se nezalknou horkem a tudíž můžu v klidu přemýšlet nad věcmi,které zatěžují mou mysl a nepotřebné prostě ... vyřadit:-)Navíc v pošmourném,sychravém počasí má každý starý park jakési kouzlo,přímo napínám uši,jestli náhodou neuslyším hrkot kol kočáru a klapot koní,jak vezou záhadného pocestného na nejbližší hrabství.I oči mám nastražené,jakoby se snad na lavičce za stromem měl krčit starý básník ve fraku,s cylindrem,a na kus omšelého papíru zaznamenávat nádherné verše ... možná si o mě někdo pomyslí,že jsem pořádný pošuk,ale tyhle pocity z podzimního deště prostě zbožňuju ... :-)