Od civilizace k Době Kamenné

Anotace: inspirováno dlážděci horečkou...

Došla jsem k závěru, že nám Eduard Štorch nebetyčně lhal! Oblouznil naše mozky romantickými představami o životě mezi šavlozubými tygry a vynálezci prvního ohně a my s lítostí uvěřili, že taková dobrodružství, jakými procházeli Veverčák a Kopčem, nikdy nezažijeme. Já bych to neviděla tak černě. Něco mi říká, že všechno je jinak. Že totiž Doba Kamenná tady ještě nebyla, ale teprve k ní směřujeme. A že máme dobře našlápnuto! …Nevěříte? Taky jste kdysi s baterkou pod peřinou čítávali Lovce mamutů a teď si myslíte, že to nemám v hlavě srovnané? Ale to se mýlíte, stačí si pozorně všímat okolí a neujdou vám jisté náznaky.
Člověk je totiž tvor od přírody líný a je schopen od úsvitu do soumraku v potu tváře tvrdě vynalézat, aby nemusel od úsvitu do soumraku v potu tváře tvrdě pracovat. Dělá to už tisíce let a je v tom opravdu dobrý, to se musí nechat.Takže, nejen, že vynalezl automobil, aby nemusel používat nohy, ale vynalezl i automatickou převodovku, aby nemusel příliš používat ruce. Nejen, že vynalezl televizi, aby se o zábavu nemusel starat sám, ale vynalezl dokonce dálkové ovládání, aby se nemusel ani hýbat. Všechno naše úsilí směřuje k tomu, že jednoho krásného dne – a nebude to trvat dlouho – bude naše životní pouť probíhat na toaletě, kde každý, usazen na svém trůnu, bude mít v dosahu ruky čudlíky a čipy všech možných funkcí, které mu budou zajišťovat veškeré životní potřeby, zatímco onen homo sapiens bude urputně bádat nad tím, jak to udělat, aby ten čudlík byl jenom jeden.
S procesem zjednodušování souvisí i příklon k solidním a trvanlivým stavebním materiálům. Maloměstská náměstíčka, lemovaná pitoreskními štítovými domy a podloubími, kterým ještě před dvaceti lety vévodil svěží trávník, místy osázený keříky a tulipány a kde mohutné lípy skýtaly romantická zákoutí pro milence, dnes přehlédneš jedním pohledem, který se ani nezarazí o sebemenší dominantu. Šedá barva dláždění neprovokuje zrak, kam až oko dohlédne samá kostka a vzrostlé velikány, o kterých jsme se kdysi dávno učili, že se běžně dožívají tří set let jsou náhle podivně neduživé již po sedmdesáti letech a je je nezbytné, dle vyjádření různých a jiných komisí, okamžitě odstranit…snad aby občany na podzim neohrožovalo padající listí. Víme dobře, že listům můžeme domlouvat jak chceme, ale ony si stejně spadnou naprosto neuspořádaně kdy budou chtít a na koho budou chtít. A to by tedy nešlo! Co když to náhodou bude kabát pana starosty?
Neodbytně se mi do hlavy vtírá parafráze jedné scény z filmu Rozpuštěný a vypuštěný:
„A co vy tady vlastně chováte?“
„Kachny…kachny…kachny.“
A já procházím naše více i méně malebná města a městečka, všude se kácí, dláždí a rekonstruuje a v hlavě mi zní:
„Kámen…kámen…kámen.“
A tak sháním kožešinu z rosomáka na montérky a dobře tvarovaný pazourek. Chci být připravena, až mi nabídnou lukrativní místo štěpiče žulových kvádrů na kostky. Chodím se toulat po Landeku, protože kvalitní pracovní nástroj si raději obstarám sama a pochopila jsem, že trvanlivá, nezničitelná, údržbu nevyžadující dlažba je prostě v naší době nutností. Mějte přece rozum, kdo by se jednou o všechny ty nezodpovědné, netrvanlivé, volně si rostoucí trávníky, kytky a stromy staral, když budeme všichni nehybně sedět a mačkat přitom ten jediný, dokonalý a všezajišťující čudlík?