Plesání a plesování

Anotace: fejetonek, či něco na ten způsob do školního časopisu...

Sotva se člověk oklepal z předvánočního shonu, stačil vyplivnout všechny zrádné kosti štědrovečerního kapra, vydýchal šok z vánočních dárků, vyspal se z novoroční opice (jak na Nový rok…) a doléčil jizvy po přišitých prstech, které se nepohodly s petardou Made-in-China, nastala doba prošoupaných střevíců, pošmatlaných šatů, trapasů z ok na silonkách, zadrhlých zipů, pocení se v oblecích, zkrátka nekonečných hodin tance a zábavy. Doba plesů a bálů. Doba smíchu a pláče, ztrát a nálezů, doba probdělých nocí a krušných probuzení. Doba nazdobených sálů a nabytých i pozbytých peněz.
Říkám si, co se to letos děje?! Plesy a jiné akce podobného typu se mi dlouho vyhýbaly. No ano, bylo to věkem, ale přesto… Z mysli vymizel křiklavý, typicky vánoční nápis PŘEŽÍT, nervy se zklidnily a dozvuky z duševních otřesů se skryly do hlubokého podvědomí. Zdánlivý klid rušilo mě a dalším studujícím jen („jen“ není dobré slovo) blížící se vysvědčení. Nu dobrá, klid nenabyl až tak markantních rozměrů, ale přesto tady byl. A tu ho cosi přerušilo, něco, co se dalo čekat, ale já to nečekala. „Jdeš v pátek na ples? Budou tam všichni!“ Aha… Nooo, tak jo, týden času, to si stihnu spravit šaty, koupit doplňky, vyžebrat nějaké finance od štědré (kdeže!) rodiny… Ach, TÝDEN, to je času!!! To stihnu… to stihnu… všechno, a možná i víc. Člověk míní, lenost (mně tak vlastní, vlastnější než vlastní matka, to mi věřte!) mění. Tak tak, pondělí a pár písemek uletělo a stalo se krutou minulostí, taktéž úterý, středa a čtvrtek. Dokonce i v pátek odpoledne jsem se uklidňovala, že vše začne až ve 20 hodin, tudíž času je nad hlavu. ALE! Šaty jsem si zkrátila, o tom žádná, jenže příliš a v realitě nelze kliknout na šipku Zpět… Doplňky, škoda mluvit… Finance - viz. tři tečky, rovněž. Konečné přípravy a také i jejich vyvrcholení začalo svorně a to 15 minut před odjezdem. Tradice, tak proč se snažit je měnit?! Buď přijdu všude pozdě nebo s jazykem na vestě. Ale přijdu! A to i tentokrát. Přežila jsem tanečky, pochybovačné pohledy k délce mých šatů i smutek z neštěstí v tombole.
První ples, druhý, třetí, vysvědčení a pak se zas jede dál. Až do končin. Tradice zachovávaná už jen v několika obcích republiky. Počátek s vzezřením plesu, na jehož konci zemře basa. Falešný, ale důvěryhodný kněz na pohřbu krom smuteční řeči za nebožku „slušně“ zhodnotí také uplynulý rok. A to je konec. Basa je zakopána v něčí kůlně a lidé mají za sebou další období. Období prošoupaných střevíců, pošmatlaných šatů, trapasů z ok na silonkách, zadrhlých zipů, pocení se v oblecích a nekonečných hodin tance a zábavy. Ale nač dlouho smutnit, rok se s rokem sejde a… vždyť víte! O léto, kilo a zkušenost více, avšak historie se opakuje a lidé se nepoučí. Bohužel, bohudík!