Můj pobyt v lázních

Anotace: Na měsíc jsem se ocitl v lázních Teplice nad Bečvou a svůj pobyt tady jsem shrnul do tohoto fejetonu

V lázních jsem se objevit tak trochu náhodou. Ale ne omylem. Můj pobyt způsobila operace, která byla plánovaná a nutná a po které je pobyt v lázních velmi doporučován. A dle mého soudu jsou doporučení pravdivá. Regenerace těla i duše proběhla, troufám si říct lépe a rychleji, než kdybych byl doma.
Lázně do kterých jsem přijel jsou malé a rozkládají se v údolí na břehu řeky. Jsou malé a malebné, zvlášť na podzim, když je pěkně.

Čekal jsem, že pravděpodobně budu v lázních suverénně nejmladší a nikdo blízký mému věku tam nebude. A hned u prvního oběda jsem se přesvědčil, že jsem se nemýlil. Nevadilo mi to, spíš mi to přišlo vtipné a vzbuzovalo to otázku, s kým se budu bavit a co tady vlastně budu dělat, když nebudu mít procedury. Jen jsem doufal, že bude možnost se někde připojit k internetu. Tu jsem nakonec dostal přímo v pokoji společně s televizí.
Byl jsem hodně zvědavý na spolubydlícího. Mým prvním spolubydlícím byl zhruba 70ti letý pán, který byl evidentně docela komunikativní. Obava z rozdílu generací byla naplněna jen zčásti. První večer v 10 hodin vypnul televizi, zhasl světla a ulehl do postele. Nevěděl jsem co mám dělat a tak jsem šel spát taky, i když jsem si myslel, že neusnu. Usnul a spalo se mi dobře.

Možná mně to tak jen přišlo, ale většina lidí mě pozorovala a jakoby si říkala proč tam jsem, jak jsem se tam dostal a taky se mě na to ptali. Všichni mně suverénně tykali, což nevadilo, ale co bylo zajímavější, že se se mnou někdy bavili jako s malým klukem. Jeden očividně opilý pán mi v plynovém bazénku jednou řekl, že on by pod kudlu nikdy nešel, že doktorům nevěří a že sem hrdina, když sem do toho šel. V tom plynovém bazénu bylo spoustu oxidu uhličitého a někdy se tam dýchalo opravdu těžce, ale ve chvíli, když do toho ten pán začal míchat plyny ze svých úst, tak se mi hlava opravdu točila. Stejně tak se mi trochu zdvihl žaludek vždycky, když se mihl kolem jeden pán, který byl značně obézní a jeho příchod provázel zvláštní závan. Nic podobného jsem nikdy necítil, ale v plynovém bazénku to bylo skoro na první pomoc. Tento obézní pán byl docela sympatický, ale když se stalo, že prošel třeba 5 metrů daleko ode mě v jídelně, tak jsem hned věděl, že je poblíž a dočasně jsem ztratil chuť k jídlu. Vůbec nechápu, co tenhle závan způsobovalo, ale možná jsem udělal chybu, že jsem se nezeptal, protože v některých případech mohlo toto pyžmo zapůsobit lépe, než pepřový sprej. Ovšem zřejmě bych pána urazil a jeho objem byl opravdu respektu hodný. Plynový bazén byl všeobecně má neoblíbená a velmi nudná procedura. To uhličitá koupel bylo něco zcela jiného. 15 minut ve velké vaně s velmi teplou vodou smíchanou s oxidem uhličitým bylo velmi příjemných a teplý zábal po této koupeli působil blahodárným relaxačním účinkem, stejně tak jako vířivá nožní lázeň.

Můj druhý spolubydlící byl mladší, bylo mu kolem 40ti let, možná i míň. První noc mě šokoval, když byl v posteli už v půl 10. Ovšem světlo mu evidentně nevadilo, stejně tak jako zapnutý počítač, nebo televize. A tak jsem v momentech, kdy kolega chodil spát dřív vypínal akorát světlo.

Ovšem už druhý, nebo třetí den svého pobytu byl kolega zkontrolovat místní lázeňskou restauraci. Naštěstí v restauraci měli otevřeno vždy jen do 10 hodin. Jeho návrat byl velmi veselý. Bylo na něm poznat, že v restauraci nezahálel a pivo mu chutnalo. Sedl si na křeslo a ještě si dal z ledničky jedno lahvové. Hned jsem se přesvědčil, že konzumace piva má u něj několik vedlejších efektů kromě mírné opilosti a zvýšené komunikativnosti. Prvním bylo zdatné uvolňování tělesných plynů. Chvílemi jsem nemohl uvěřit, že něco takového je vůbec možné. Okamžitě jsem si vzpomněl na zápach nahnilého vejce, které se kdysi u nás doma objevilo. Kdyby se ovšem tohle stalo jednou, nebyl by to problém, nadýchal bych se čerstvého vzduchu otevřeným oknem a bylo by po problému. Ovšem tyto větry provázely kolegu celý večer a musím říct, že to bylo silné kafe. Když jsem si lehl do postele byla situace lepší, protože už spal, což ale proudu vůní nezabránilo úplně ani náhodou. A v tom se projevil druhý vedlejší efekt a tím bylo silné chrápání. Tu noc jsem se moc nevyspal, i když jsem si připadal unavený. Jeho chrápání nebylo k zastavení.

Kolega si restauraci oblíbil po celý svůj pobyt a pravidelně ji navštěvoval. Byl tam rozhodně více večerů, než na pokoji. Většinou jeho spotřeba nešla pod 4 dvanáctistupňové piva, občas spojené s oblíbeným bylinkovým likérem. Časem jsem zjistil, že vyluzování jemně otrávených plynů kolegu provází nejen, když má vypito, ale i přes den, i když v menší míře. Nemohl jsem věřit, kde se to v něm bere a zvukový doprovod mi silně připomínal vrtačku, vždycky. Myslím, že měl něco se žaludkem, ale říct jsem se mu to neodvážil, vždyť nikdo nevoní po konvalinkách. Ale je pravda, že tohle jsem asi ještě nikdy nezažil.
Můj spolubydlící byl ale pohodář, vcelku flegmatik. Měl rád televizi a neměl rád zeleninu, polévky a ryby, kteréžto při obědech a večeřích pravidelně vynechával. Zastával heslo, že nejlepší zelenina je řízek. Narozdíl ode mě si mohl jídla objednávat, ale mně to nevadilo, protože já jsem například ryby miloval a taky jsem je se železnou pravidelností dostával na svůj talíř.
Zaslechl jsem spoustu hlasů, že jídla je málo, ovšem mně to tak nepřipadalo a pravidelně jsem se cítil přejedený po každém jídle a zdálo se mi, že se ze mě po konci lázeňského pobytu musí stát vepř. Nestalo se tak naštěstí.

Příroda v lázních byla úžasná, zvláště pak barvy podzimu, kterými hýřila, když bylo pěkné počasí. Hned od prvního týdne jsem začal využívat značených turistických cest a na procházky jsem chodil rád, i když mně přišlo zezačátku divné být tolik času o samotě. S tím, jak se ale blížil konec pobytu jsem si těchto momentů začal vážit a našel jsem v nich určitou část poezie, která mě nabádala ke spoustě přemýšlení. Nic závratného jsem samozřejmě nevymyslel, ale k celkovému osvěžení těla i mysli to přispělo vrchovatým pohárem, alespoň dle mého mínění.

Začal jsem více číst, dýchat čerstvý vzduch a v neposlední řadě občas krmit kachny. Chvílemi jsem si přišel jako typický důchodce, ale na druhou stranu nic lepšího pro odpočinek asi neexistuje.

V lázních jsem si opět potvrdil mou oblíbenost humoru starších lidí, především pánů, kteří svým nadhledem působí velmi trefně. Jednou jsem seděl v restauraci na fotbale a byli tam 4 starší pánové a spolubydlící. Když už servírka chtěl počítat účet, neměla propisku a tak se pánů zeptala „ Nemá někdo z vás pero?“ A takhle to teda rozhodně říkat neměla. Bylo to jako nahrávka na smeč. Jeden z pánů se ozval „ No, pera máme všichni, ale už vypsaný.“ přičemž tahle věta vyvolala nádhernou vlnu smíchu. Já , stejně jako servírka jsme se smíchu taky neubránili a já dostával strach o zachováni celistvosti svého hrudníku, který byl ještě nedávno při operaci nejednotný. Musel jsem se držet, abych se nesmál moc, protože příliš smíchu opravdu bolelo. Servírka pak jen zakroutila hlavou jakoby chtěla říct „Vy puberťáci.“ Pánové se samozřejmě v této hlášce dál vrtali a měli tak trochu narážky na mě, jakože já bych ještě náplň mohl mít plnou. Já jsem si v duchu říkal, že náplň plnou zcela jistě mám, ale nedával bych to příliš ve známost, aby nedošlo k nedorozumění a náhodou tuto informaci nechtěl někdo z osazenstva lázní ověřit. Ovšem to byla pouhá myšlenka, která se mi pouze vybavila ve vztahu k tomuto druhu humoru.
Nemohl jsem si pomoct, ale někteří lidé mi tady připomínali zvířata. Ne, že by se tak chovali, ale spíš tak vypadali. Je dost možné, že i já někomu můžu připomínat zvíře a vůbec bych se na nikoho nezlobil. Nevím proč, ale prostě jsem měl pocit, že se tady potkávám s tučňákem, rorýsem, sovou, vyoranou myší, mrožem, medvědem a nebo psem-kníračem. Nemůžu za to, ale má představivost je asi velká a nějak si občas lidi spojuji se zvířaty, i když to vůbec nemyslím špatně. Spíš mi to přijde zajímavé a občas docela směšné. Hlavně na pohybovém tělocviku.

Pohybový tělocvik byl druh cvičení, který odpovídal převážně pooperačnímu stavu starších lidí. Ale přiznám se, že i u mě se projevily pozitivní účinky. Na první hodině jsem se neubránil jemnému smíchu, protože cvičení na židličce z vzpažením rukou při nádechu a upažením při výdechu mi přišel k ničemu. A ještě když jsem viděl třeba pána, co mi připomínal tučňáka, který měl při cvičení pohyb přesně jako tučňák v pořadu National Geografic, tak jsem se musel v duchu držet, abych se smát opravdu nezačal, protože spousta lidí se na mě dívalo a jakoby čekali, co tomu budu říkat. Skoro jako kdyby měli vsazené, jestli se rozesměji, nebo ne. Nestalo se tak a musím říct, že na konci pobytu jsem tohle cvičení shledal správným, protože ztuhlé tělo bylo opravdu o hodně pružnější.

To co zpočátku zdálo se jako dlouhý čas, který bude provázen neustálou nudou, uběhlo velmi rychle. Naučil jsem se dělat víc věcí sám, poslouchat stromy, řeku a dýchat zhluboka čerstvý vzduch. Oblíbil jsem si procházky, což předtím nebyla má oblíbená činnost a už vůbec ne o samotě. Ale nakonec jsem zjistil, že tyhle činnosti, stejně tak jako jemně mineralizovanou kyselku a krmení vypasených, stále krmených kachen na řece jsem si opravdu oblíbil. Tenhle měsíc si zapamatuji především jako měsíc klidu, poznání starších lidí, pěkného podzimu a rozhodně mi utkví v paměti jako hezký, správně strávený měsíc.