Studenti a učitelé..vidíte to taky tak?

Anotace: Fejeton o normálním studentském životě a taky českém školství!

Začala bych šatnou...nuže i v chlívě má každá kráva alespoň jedno stání pro sebe. Bůůů, zase tlačenka. Raději tedy budu hloupou husou a vyčkám času. Zvonek jakoby zatroubil k útoku a najednou je všude místa jakoby dávali v bufetu hambáč zadarmo. Svlíkám bundu a odhazuju ji do kouta, přezouvání se odkládá na neurčito.
Popadnu svůj univerzální sešit a už stojím přede dveřmi.
Za nimi neuvěřitelný řev a přitom by každý přísahal, že mlčel. Tyto chlívy to je už jiná kapacita. Prostě špica!Jsou vybaveny novými termoregulátory a přesto je v nich regulérní kosa.
Vím, že jdu pozdě a tak odvážně trhám za kliku. Oslní mne jímavé leč iritující prostředí. Třídní je nepoměrně schovívavý a pouze mne označí za příklad, který by neměl jít příkladem. Tak tedy nejdu a bleskově si sednu.
Z hodiny si odnáším jen to, že v Národním Divadle vypukl požár. Momentálně vskutku žádné nebezpečí nehrozí, tak se přece nesložím. Však oni se složí na další. A ja jdu taky na další. Matika. Tam jsem ztracená jako delfín v lese.
Chce mně tasit, asi mně vomejou! Vím kulové, ale chvástám se, že jí to natřu. Dvaadvacetkrát se poškrábu na bradě a jdu se posadit se židlí. A je vymalováno! Ptám se jestli ještě můžu dostat trojku na vysvědčení. Říká:"Na to zapomeň!" Svině, to si budu pamatovat. Za chvíli se ale účastním bitky s nasáklou houbou, a tak úplně zapomínám, že mám zapomenout. Následuje biola. Z té si také nic nepamatuju.
Přede mnou je liliputní ředitel a němina. Nějak se necítím být ve své kůži. Myšlenky černé jako noc a světlo v nedohlednu. Doma mi to vytmaví. A pak mi svitlo. Ztropím scénu, že je mi strašně, ale opravdu strašně zle. Zkroutím se tam jako žížala a už si to s kámoškou štrásujeme domů. Školní jídelně se obloukem vyhneme. Stejně tam vaří hůř než na vegetariánském táboře když dojde zelenina.
Doma zjišťuju, že nemám bundu, ale o ni vůbec strach nemám. Určitě se o ni postarala paní uklizečka a zítra ji najdu v jedné ze sousedních šaten. Horší to bude s našima. Vrhám se svou poslední naději. Klátím se na kolena a počínám se pokorně modlit.