Neodolatelná

Neodolatelná

Byl krásný letní den a já šel po sluncem ozářené ulici. Koukal jsem dopředu a kopal do košů. A. A vtom jsem ji uviděl. Dech se mi zastavil a já se postavil, samozřejmě proto, abych ji lépe viděl. Stála tam ve skupině sobě podobných, ale ona byla nejhezčí. Zíral jsem na ni jako u vytržení, takovou krásu jsem jakžif neviděl. Musel jsem se bohužel vzdálit, snad na mě počká.
Spěchal jsem do školy. Začalo vyučování a já byl stále jako ve snu. Její obrázek mi stál před očima a nedovoloval mi soustředit se na cokoli jiného. Myslel jsem jenom na ni, takže jsem nezaregistroval hlas učitelky volající mne k tabuli. Jednoduše, dostal jsem pětku, ani jsem o tom nevěděl. Mimochodem, následující hodinu, taktéž matematiku, jsem si z téhož důvodu tu pětku vylepšil dalším bůrem. Nebudu vás už zatěžovat tím, jak jsem v rozrušení spadl ze židle a vzal s sebou svoji lavici a ještě dvě další, jak si mě soustruh omotal kolem prstu, respektive kolem vřetena, jak jsem urazil zuby na frézce a pak jsme měli „leteckej den,“ nebo jak jsem při úprku z dílen rozplacatil svoji nohou školníkova králíka, který z toho potom dostal amok. (ten školník) Tak to vám už vyprávět nebudu, protože byste si také mohli myslet jakýpak jsem to darebák.Konečně skončila ta zatrápená škola.
Spěchám rychle ulicí na ono místo. Není tam. Chytám se za hlavu a pobíhám ulicí furt nahoru a dolů, až se za mnou lidé otáčejí a mumlají něco v tom smyslu: „takový hezký chlapec a ouplně zblázněnej,“ nebo „ten to nemá v hlavě v pořádku,“ nebo „čum, kam to šlapeš,“ to když jsem jedné slečně v pozdních letech vyrazil z ruky plato vajíček a všechny najednou rozmixoval na ulici nohou. Pak jsem se uklidnil do té míry, že jsem začal, prosím, racionálně uvažovat a ještě jednou si prošel pomalu ulicí zpět i tam a rozhlížel se, zda ji neuvidím. Neuviděl. Sklesle jsem se loudal na lokálku, hlavu vraženou mezi ramena a po očku, občas i po dvou očkách sledoval okolí. Marně.
Abych vám ji také popsal, měla nádherné stínítko, rovné tělo, navazující na štíhlou nožku a dole byla ukončena elegantním, masivním těžítkem a celá v červeném. Jel jsem domů a snutnil.
Doma sedím u stolu, oči zalité slzami a dívám se na stolek, na místo, kde měla stát. „Při ní by se to psaly povídky“ povídám si. „Vždyť byla tak elegantní, praktická a hlavně levná“ dodávám. A ještě si přisazuji.
Proč ji nikde nemaj? Zatracená lampička!
Autor sarady, 18.10.2005
Přečteno 461x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Tak tohle mě moc pobavilo..fakt supr..100%

21.03.2007 16:42:00 | Lady Karnevalreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter