Legalizace znásilnění

Anotace: Můj první pokus o fejeton. Ráda bych znala vaše názory jak na stylistiku díla, tak na to, čím se zabývá jeho obsah.

Hrozně ráda bych psala na nějaké současné a strhující téma, jako je například světová finanční krize či pád vlády, nebo nově chystané podzimní volby. Jenomže musím s tichým studem přiznat, že ekonomice, politice a ideologii nerozumím ani za mák, což dokazují i mé studijní výsledky v občanské nauce, kde se právě těmito problémy zabýváme. Jistě, vím, že každý inteligentní člověk, a odpusťte mi to sebevědomí, myslím, že alespoň trochu inteligentní jsem, by měl mít všeobecný přehled a být sečtělý, nebo minimálně by měl umět předstírat, že o záležitostech hlav státu a potažmo nás všech něco ví, leč mě tyto vlastnosti zřejmě chybí, poněvadž bych těžko vyjmenovala všechny naše prezidenty, natož abych znala jména předsedů stran, jejich členů a různých správních úřadů.
Pojďme se tedy zaměřit na něco jiného. Nedávno jsem se v novinách dočetla, že kdesi v Afghánistánu (bohužel, zeměpis také není mou silnou stránkou) by se mělo legalizovat znásilnění. Tedy, jistě, že ne doslova, ale ve své podstatě tomu tak je. Totiž – norma, která ještě nevzešla v zákon, říká, že manželky tamních pánů by měly být při chuti minimálně každý čtvrtý den. Ne při chuti k vaření či uklízení, myslím, že nějaký jejich zákon i tak nařizuje denně šůrovat domácnost a kuchtit dobroty, nýbrž být při chuti udělat manželům dobře. A to je dle mého názoru velká diskriminace.
V těchto zemích jsou ženy utlačovány tak jako tak, už jen to nošení šátků přes hlavu ve čtyřiceti stupňových vedrech nutí člověka k zamyšlení, ale tohle hraničí, jak už jsem jednou naznačila, s legalizací znásilnění. Představte si situaci – žena, celá zahalená v černém, tedy nikterak provokující či zhýralá, se vrací z dopoledního nákupu domů. (Nevím, jak je to zde se zákony, které nařizují pánský doprovod všude, kam se jen hne, přesto předpokládejme, že její manžel je poctivý pracovník a dopoledne je v robotě.) Najednou se na ni v uličce, kam moc nesvítí sluníčko a kolem není přehršel lidí, vrhne nějaký přiopilý Arab, vyhrne jí její černý hábit a přinutí ji „být při chuti“. A co ona vzmůže? Vždyť on jí nikdy předtím neměl, tudíž by se jednalo o ten jejich čtvrtý den. Vlastně možná desátý, stý,...
Ačkoliv jsem v úvodu uvedla, že se nevyznám v politice, zákonech a volbách, myslím, že trochu té inteligence k nesouhlasu s touto naprosto směšnou normou přece jenom mám.