Pochod neonacistů

Anotace: ač na to vůbec nebyla nálada, když to bylo povinné, dala jsem se do psaní fejetonu

Na sobotu osmnáctého dubna si příznivci Dělnické strany naplánovali pochod naším poklidným městem.
Týden předem už si stařenky začaly nakupovat zásoby v supermarketech, aby se v pátek zabarikádovaly ve svých bytech a otevřely až v odpoledních hodinách nedělního dne. Vše ze strachu, aby jim neonacisté náhodou něco neudělali.
V sobotu ráno jsem se vydala na nákup, jelikož akce byla nahlášena až na večer. Všechny ulice byly prázdné, autobusy žádný rozumný Ústečan nejel. Jen Romové se vesele vozili městskou hromadnou dopravou načerno, jako by snad žádní neonacisté, všichni víme, jaký k nim mají vztah, neexistovali.
Policie byla v pohotovosti. Celý den kontrolovala přijíždějící automobily i vlaky, aby zjistila, že jen málokterý účastník pochodu má v úmyslu dokázat své názory násilím.
A opravdu, jak jsem mohla sledovat online na internetu, celé odpoledne se nic nedělo. Do sedmé hodiny postávalo na Lidickém náměstí sotva dvě stě extrémistů a nejevilo známky upustit od nahlášeného důvodu akce.
Když o několik minut později došlo k očekávaným proslovům, za přihlížení několika stovek nejen českých neonacistů a strážci zákona dokázali téměř bez problémů udržet klid mezi skupinami extrémistů cestou na Klíši, pomyslela jsem si, že jsem snad bez obav mohla jít večer do kina a nemít strach, že bych dostala po hlavě dlažební kostkou nebo se nedobrovolně ocitla "pod sprchou" vodního děla.
Vždyť to byl poklidný pochod, skoro tak mírumilovný, jako kdyby zde namísto neonacistů protestovaly jeptišky za práva týraných zvířat.