O Naději

Když umřela, byl to ten nejsmutnější pohřeb všech dob. Žádnej totiž nebyl.
Všichni to stihli ještě před ní.
Lehla si k silnici a vítr ji rozfoukal do pole, zaplevelenýho vlčíma mákama.

Žila se mnou. Dokonce se ve mně zabydlela a otevírala si ze mě okno do ulice. Velmi hlučná sousedka.
Jako dneska ji vidím kličkovat ve fleku světla rozhicovaný motorky těsně před půlnocí.

Žila tu pro mě. A taky pro vás.

Párkrát jsme spolu promilovali celou noc. Následkem se stalo několik roztomilých Euforií a halda popsanýho papíru. Euforie jsme nevychovávali a ony nám utekly z domova. Mohly se vrátit kdykoliv - nechávali jsme pro jistotu otevřeno a rozestláno. Naděje navíc celou tu dobu přihřívala knedlíky k večeři pro ně. Prostě optimistka.

Když umřela, bylo už po všem. A knedlíky studený.
Její fotku mám v peněžence - říkal jsem vám, že ve mně žila?
Byla to velmi hlučná sousedka - skořápky vajec u snídaně rozbíjela nadvakrát.