Jak jsem cvičila ...

Anotace: ...kdysi jsem to tady už měla.Pak jsem se musela smáznout. Teď jsem to trochu vylepšila...snad...

Jsem od přírody líná.
Rychlé pohyby, rychlá gesta...nic pro mě.
Pokud se pohybuji rychleji, je to jen protože si to přeje někdo, koho mám ráda.
Zejména pak kvůli dětem jsem začala jezdit na kolečkových bruslích – pomalu a opatrně, na kole – ještě pomaleji a kochám se krajinou, do kopce kolo vedu, a pokud ho vytlačím na kopec a dolů je cesta stejně prudká, vedu kolo i dolů. Lyžovat – zastavuji po 10ti metrech a dělám ,že sleduji, zda jsou všecky moje ratolesti v pořádku. Pokud některé z mých dětí upadne, musí ještě v sedě zvedat ruce nad hlavu, aby mě dalo najevo, že je v pořádku a já nemusela začít dělat hysterické scény a prudké pohyby.
Dokonce jsem zkusila i snouboard, po těžkém otřesu mozku a zlámaném krčním obratli, jsem tento sport zavrhla - zejména pak kvůli dětem.
Jednou v životě jsem hrála tenis – milovala jsem toho na druhé straně sítě. Při druhém setu mě opustil,prý mám slabé podání.
Kvůli jinému jsem zase běhala po Stromovce.Přišla jsem si jako šťastný magor. Dokonce ani příručky o tom, že běh uklidňuje mě neuklidnily. Taky mě nechal, prý nemám styl.
V zájmu zachování alespoň špetky sebevědomí jsem se sportem skončila.
Nejlepší sport je pro mě v kavárně, s kávou (aspoň třemi ) nějakou tou dobrotou v podobě dortíku , pozorovat cvrkot a klidně u toho budu číst knihu o dokonalém formování těla, či jiné sportovní aktivitě...

Ale aby jste si zase nemysleli, že jsem ta nejlínější na celém světě. Pravidelně docházím na jógu. To je můj sport. Hodina začíná v sedě a končí v leže . Pomalé pohyby, pomalý a hluboký dech, v každé pozici (jogíni říkají asáně) visíte několik pomalých nádechů a výdechů. Prostě pohoda.

Jenže mám kamarádku, ta neustále drží nějaké diety a chodí cvičit. To kvůli ní jsem byla na hodině aerobiku. Hrůza! Kromě toho, že to bylo rychlé , chtěla po mě cvičitelka abych mávala rukama na jinou stranu než nohama a to několikrát za sebou .Když jsem se konečně chytla a pomalu jsem začala dělat ten správný pohyb , schválně to změnila …prý : samba step …..do strany a jiné nesmyslné pohyby …a co víc , celou dobu se usmívala . Nesnášela jsem jí!A ještě ke všemu měla dokonalou postavu .
Jednou jsem byla v posilovně. To bylo docela dobré , zaplatila jsem si osobního trenéra . Byl to neuvěřitelně pěkný chlap. Když jsem dokázala úspěšně ignorovat jeho rady , neustále opakoval, že si mám zvýšit zátěž. Jsem ráda , že uzvednu prázdnou tyčku a ještě si na ní budu dávat nějaká nesmyslná barevná kolečka , navíc barvy , které se mi líbili jsem neuzvedla ani samotné , natož s tou tyčkou. Odešla bych, ale bylo mi líto utracených peněz. Stejně jsem skončila hned poté , co jsem jednomu chlápkovi řekla , že je nechutné prase , protože mi koukal do výstřihu potil se a podivně hekal.(ležel na takové divné lavici a mrskal nohama …)Ukázalo se , že je to majitel.Ani kamarádka už tam nechodí.
Abych ji vynahradila ztrátu , šla jsem s ní na squash. Po pěti minutách naprostého děsu, jsem musela vymyslet nová pravidla. Míček odpálí ta, která je blíž. Pohybujeme se ve stísněném prostoru pomalu a opatrně. Nemáváme raketou jako v prvomájovém průvodu , ale pomalu a s rozmyslem .Povídáme si u toho. Nejlépe se spaluje , když člověk stíhá ještě mluvit. Po té , co mám někteří profesionální hráči nabídli, že nás to naučí a koukali na mě jako na exotku, když jsem tvrdila, že to umíme a jejich rady nepotřebujeme, víckrát mě na squash nevzala.
Ovšem minulý týden mě vzala na spining. Zřejmě to byla pomsta. Prý mi to bude rozhodně stát za to.Už jen kvůli tomu trenérovi. Já blbka jí na to skočila a šla jsem. Vybavena těsně přiléhajícím cyklodresem, láhví s vodou a patřičným seběvědomím , na kole to umím, to zvládnu, jsem vstoupila do temné místnosti , která byla osvětlena podobně jako diskotéka za mých mladých let, včetně hlasité hudby , bohužel ne z mých mladých let .
Ano , trenér vypadal úžasně. Dokonalá postava , roztomilá tvářička a zadek hezčí než Šebrle. Hudbu vydržím, tady se mi bude líbit.
Nelíbilo. Z toho mladého a krásného chlapce (mohl by být mým synem), se vyklubal odporný sadista , který nesnáší svou matku a všechen vztek si vybil na mě :
Jak to jedete, jak to sedíte, neseďte, jak to stojíte, nestůjte, sedněte si, stoupněte si, přidejte si zátěž, šlapte rychleji, šlapte pomaleji, dívejte se před sebe, nezavírejte oči , nepijte , pijte , utřete si pot(na to už jsem neměla sílu) a dovršil to tím , že nebyl líný mi jít přitáhnout zátěž.
Po hodině jsem odcházela s pocitem , že nežiji, sebevědomí na nule, nohy jak z hadrů (podle toho sadisty, mám tlustá stehna a nohy netrénované a slabé). Ani pohled na jeho roztomilou prdelku mě nějak neutěšil. Kromě představy , že bych ho kopla, ale nemohla jsem zvednout nohu .
Takže na spiningu jsem byla poprvé a věřte, že naposled .
Zase budu jezdit po Šumavě a pomalu se kochat, tichem a krásou krajiny. A v klidu oželím i to , že přede mnou nebude poskakovat pěkná prdelka , ale já budu za mašinku a za mnou bude můj malý tendr. (vozím Kluka na cyklotyči , já jsem mašina - asi tlustá stehna- a on je tendr)
Na další víkend si kamarádka vymyslela , že pojedeme na hypoterapii . Že to bude pro mě. Jsem líná a pomalá a tak dostanu líného a pomalého koně. Už teď se děsím , kde skončím po pádu z koně a taky o toho koně se trochu bojím. Mě snad nezastřelí, když si zlámu nohu???
Nebo snad ano???