Výlet aneb To dítě vážně není moje!

Anotace: Ach, ty naše výlety...

Jely jsme si takhle jednou na výlet. Jen tak – prostě proto, že jsme byly na dovolené a Pravčická brána byla velkým lákadlem. Jako správné cestovatelky jsme – vybaveny správnými batožinami naplněnými kupou jídla – jely nádherným sto let starým autobusem. A jakkoliv se cesta zpočátku zdála nudná – bylo to jen zdání. Zhruba v půlce totiž začala být opravdu zajímavá…Jak jinak si vysvětlíte, že mi na klíně najednou trůnilo dítě (rozhodně ne moje), drželo se mě zuby nehty a očima bojácně vyhledávalo babičku?
Opravdu nechci vědět, co vás napadlo. Nic z toho určitě není pravda. Tak dobrá, abych vám to objasnila – malého blonďatého andílka (ani jeho bratra…ehm? O tom, že jsem se nezmínila) jsem neunesla, ani jsem ho nechtěla zneužít. Všechno se vlastně seběhlo náhodou, když jsme se vypravily na náš tak plánovaný výlet. Ovšem nejen my. Vypravilo se na něj až moc lidí. A protože jezdí jen jeden autobus, byl z toho velký problém. Zatímco lidí chtivých jízdy za dobrodružstvím přibývalo, místa ubývalo. Co si budeme povídat, naše skvělé autobusy opravdu nejsou nafukovací. Jenže co s tím udělat, hm? Ono to v podstatě nejde nijak vyřešit. A tak se nabírali další a další lidi – spíš bych měla říct ryby – protože jsem si v té plechové kraksně opravdu připadala jako sardinka naložená v oleji (až na ten olej). Kyslíku prudce ubylo, lidi lezli snad i po stropech a viseli na držadlech jako opice. Mladým dívkám končily na klínech malé blonďaté děti, zatímco jejich babičky si šly vyloktovat místo kdesi vzadu. V každé zatáčce hrozilo, že se autobus převrhne a zřítí kamsi – raději nechci vědět kam. Což bylo při cestě po úzké silnici plné serpentin opravdu uklidňující. Myslím, že mě chápete…
A jak že nakonec ta naše slavná cesta dopadla? No – jelikož vás tu stále obšťastňuji – je asi zřejmé, že dobře. Ze srázu jsme nespadli, kyslík vydržel a milý chlapec se z mého klínu zase vrátil ke své babičce. Pravčické brány jsme se dožily. I když cesta zpátky celkový dojem trochu pokazila… Ale– to už je vlastně trochu jiný příběh…