Studijní doba

Anotace: Někdy se tomu prostě vyhnout nedá...

Jednou mě zase navštívil jeden den, kdy jsem pořádně neměla čas jít ani na záchod. Celé mé vnímání se muselo ponořit do knih. Mým životem se měl stát svět zápisků, nových informací a odporných výrazů. Obklopila jsem se vším potřebným materiálem včetně notebuka, kde mám zápisy. Snad už nikdy neudělám tu chybu, že si to doma nevytisknu. Je dost těžké držet se u učení, když vám vedle na liště krásně svítá slovo Facebook. Nakonec jsem však svou touhu po držkoknížce překonala a ponořila se do světa psychologie.
14:30 – učím se pojem psychologie.
15:30 – stále tu větu neumím
Tak ji teda přeskakuju, s tím, že se k ní vrátím (nevrátila jsem se). Pokračuju na behaviorismus. Přečtu si to několikrát za sebou, ale v paměti mi zůstává jen citace ,,dejte mi tucet nemluvňat a já vám z nich udělám, co budete chtít…doktory, právníky, vrahy atd.“ Proč jsem si jako příklad napsala vrahy, netuším, snad to nevypovídá nijak špatně o mém psychickém zdraví.
Když potom přejdu na další popsaný formát A4 usoudím, že bych si od psychologie mohla odpočinout a přecházím k právu. Tady záleží na každém slovu. Záměna slova nedbalostní za nevědomé mě stála půl bodu a o stupeň horší známku. Ani vydírání, podplácení a vyhrožování nepomohlo přesvědčit učitele, že by se to dalo počítat za malý nepodstatný detail, který by se nemusel počítat za chybu.
Dál přišla na řadu angličtina, myslím, že nejlíp se anglicky naučím tak, že prostě budu poslouchat anglické filmy, písničky atd. a na řadu konečně přišel internet a youtube. I když to vypadalo, že se flákám posloucháním, bylo to učení. Učení to přestalo být ve chvíli, kdy jsem neodolala a klikla na Chinaski. Mé skvělé druhé já mě ale naštěstí strhlo zpět na zem a donutilo mě přejít ke kriminalistice. Pak přišel návrat k psychologii pak zase zpět k právu, pak k youtubu…pardon…k angličtině a tak furt dokola až mi s toho narostla hlava jak helouwínské dyni. Nejkrásnější bylo zjištění, že je čas jít na večeři, jelikož jsem členem (chovancem) internátu, měla jsem na to půl hodiny.
Vydala jsem se šťastně a hladově k výtahu a zmáčkla tlačítko na zavolání té přesouvací krabice. Hned mi blesklo v hlavě, že jsem na tom tlačítku zanechala daktyloskopickou stopu. I když mi cestu usnadnil výtah, i tak jsem potom musela po schodech dolů. Naše internátní budova má totiž několik vchodů a východů…a každý v jiném patře.
Na schodech se kolem mě prohnala jakási hrozně hladová parta chalanů a jedem z nich o mě zakopl jak o šutr, naštěstí mě nohy udržely no a můj přeinformovaný mozek si to vyložil asi takto: Několik neznámých pachatelů se skoro dopustilo ublížení na zdraví vědomou nedbalostí na subjektu, který se chystal splnit svou povinnost a to stravování se v domově mládeže. Podle psychologie: Chalani nemohli potlačit svůj pudový impuls, který jim říkal – jídlo, je tam jídlo, sněs ho, na ničem jiném nezáleží…myslím, že to byla psychoanalýza od Sigmunda Freunda. And this is the end.