Státní maturity, volba povolání

Anotace: Události ve školství mě přece nemohli nechat v klidu, tak po více než roce mlčení napíši pár řádek :)

Nedávno proběhla generální zkouška "nových" maturit. Při této příležitosti bylo možné sledovat různé ankety, dotazy na studenty, jakožto i demonstrace a protesty (ať reálné, či v mediálních sítích). Tyto události přinutily i mě, abych o této záležitosti napsal pár slov, co se týče vzdělání a životních hodnot.

Dnešní středoškoláci si představují, že po složení maturitní zkoušky pro ně budou všechny dveře otevřené a majítelé firem se o ně budou přetahovat. Všichni majitelé firem vědí, jak to ve školách chodí, a proto jsou nuceni si vybírat (pokud tedy mají z čeho). A to je právě ten problém. Vytvářet statistiku na průměrnou inteligenci je to samé, jako dělat statistiku na průměrný plat. Jenže ten narozdíl od inteligence roste. Podle Gaussovy křivky se stále najdou tací, kteří mají inteligenci extrémně vyšší než ostatní, ale těch "hloupějších", pohodlnějších a méně ambiciózních je bohužel stále více a více.

Je tedy státní maturita skutečně tak těžká?? Po shlédnutí výsledků zkušebního kola jsem byl zděšen – 30 % středoškoláků neuspělo?! Není náhodou státní maturita úrovňově 7., 8., 9. třída základní školy, kterou máme všichni (více či méně úspěšně) za sebou? Co potom tito lidé dělají na středních školách? Kdybych demonstroval, tak jedině kvůli tomu, že státní maturita je až moc lehká. To by alespoň trochu ty nahoře nutilo k zamyšlení.

Mnozí si mysleli, že maturita bude zadarmo a tímto se jejich šance na úspěch trochu zmenšily. Před 10–20 lety byly střední školy školami pro ty nejlepší, a gymnázia pro ty nejlepší z nejlepších. Požadavky na studenty byly neúprosné, byly doslova "broušeni", a podle toho vypadalo i jejich IQ. Maturita byla věcí krajně obtížnou a mnohdy polovina studentů (i přes hluboké znalosti) neuspěla. O vysokých školách ani mluvit nemusíme. Situace se ale podstatně změnila. Tyto instituce nabírají podprůměrné žáky, nekladou na ně žádné požadavky, až většina z toho neučení "zblbne". Většina z nich ovšem maturitu zvládne, protože dnes je to komedie, pokud se alespoň trochu připravíte.

Všechny tyto skutečnosti vedou k pohodlí a lenosti, protože všichni přece po absolvování maturity požadujeme pohodovou práci a nechceme se s platy dostat pod 30 000,- Kč. Tato naivita je skutečně nezdravá, řekl bych až přehnaná. Přehnaná je i skutečnost úrovňového srovnávání maturity na technických školách a na školách zaměřených jako služby. V tom případě (tímto se nechci nikoho dotknout) je moje maturita z chemie rovnocenná hotelové škole, kde student uvaří knedlíky a připraví stůl?? Technická profese = služby?? To by takhle asi nešlo...

Pokud se někoho zeptáte, co zamýšlí po škole, odpoví: "Půjdu na úřad, do kanceláře." Půjde do kanceláře?? To tedy nevím kam. Kanceláře a místa na úřadech jsou tu jako vyvážení v rámci sociálního smíru, protože úřady zaměstnávají lidi, kteří toho mnoho neumí, a nemusejí nic moc dělat (proto to vypadá jako pohodová práce, a všechno se tam táhne dlouhou dobu, platy větší, protože jsou pod záštitou města nebo kraje). Kdyby neměli práci tak budou hladovět, budou bez domova a budou se bouřit. Proto společnost potřebuje místa, kam alespoň část těchto lidí uklidit, a tyto "pozice" jsou dnes už všechny zaplněné. Takže touto cestou to milí zlatí nepůjde.

Jak si tedy máme v dnešní době najít vysněné povolání?? Nám vždy na střední říkali: "Musíte být nejlepší, musíte umět všechno, musíte mluvit co nejvíce jazyky, nesmíte dát nikomu šanci a nesmíte se bát. Zkrátka "šéfa" přesvědčit, že právě Vy jste ten/ta, koho potřebuje." Jistě, takoví lidé jsou velmi perspektivní, flexibilní po všech stránkách, nemají problémy s vystupováním ani s případnou rekvalifikací. Potom seženou tu nejzajímavější práci, s nejlepším platovým ohodnocením, s kariérním růstem a všemi výhodami okolo. Studiem si všichni vytváříme svou budoucnost sami, je to jen a jen na nás, jakou ji chceme. Můžeme si sami vybrat, jestli zabezpečíme svou rodinu nejlépe, jak dovedeme, nebo jednou budeme stát s vlastními dětmi před hračkářstvím, a řekneme: "Promiň synku/dcero, ale tuhle hračku ti nekoupím, protože jsem byl blbej a neučil jsem se."

Není tedy lepší použít hlavu (alespoň jednou) a začít něco dělat, než si všechno neustále ulehčovat, nebo svádět na školy a učitele, že nejsme připravení a nikdo nám nic neřekl?? Jedna základní věc funguje pořád – učitel může učit pouze toho, kdo se učit chce. A pokud někdo nechce, tak to asi nepůjde... :)