A zase ta hokejová nemoc

Anotace: Za chvílu je tu rok 2011 a s ním i nové MS v hokeji. Bojím se toho. Letos jsem šílela štěstím, příště zešílím smutkem...ne to se nesmí stát.

Pomalu a jistě se blíží rok 2011. To znamená, že se všechno vynuluje a začne se znova. Začne taky nové MS v hokeji. I když jsem do hokeje cvok, netěším se. Nechcu další mistrovství, protože se ho bojím. Teď jsme mistři světa, ale za několik měsíců se klidně může stát, něco, čeho se bojím od roku 2005. I když jsme šampióni, klidně v Bratislavě může nastat nejhorší umístění v dějinách našeho hokeje. To znamená, že už nebudeme elita. A já?...Půjdete mi na pohřeb?
V tom lepším případě, když při mně budou stát moji kamarádi, když mě nebudou (což budou) mít za cvoka, když mi nebudou nadávat, ať se vzpamatuju, když mě budou tolerovat a pochopí mě…v tom případě se ze mě stane jen Rain Man.
Naštěstí už nejsu chovancem internátu a máme vlastní byt, budeme se dívat všichni společně a pozveme si pár kamarádů. Nevím, jestli je to dobře nebo ne, protože při pohledu na mě už práh našich dveří kvůli vlastní bezpečnosti radši nepřekročí. Při hokeji jsem schopná aj vyskočit na strop a vyset tam, jak Spiderma. Tahle hra ve mně vyvolává nějaké zvláštní chemické reakce, mám schopnosti, o kterých si můžu za normálního stavu nechat jen zdát. Při čtvrtfinále na letošním MS jsem dokonce utíkala po hlavě. Sama nevím, jak se mi to povedlo, tak po mě nechtějte vědět popis té situace, ale při sledování toho zápasu, jsem pro některé přítomné byla hlavní atrakcí já. Příklad z toho čtvrtfinále: Sedím na židli (jestli se tomu dá říkat sezení…) Finsko dostává velkou šanci, já mám smrt v očích. Fin se napřahuje, střílí a Vokoun chytá. Najednou si všimnu, že doslova visím kamošce na hlavě. Skočila jsem na ni, nevím o tom. Bylo to jak teleportace, sedím na židli…blik…visím na hlavě.
Nájezdy. Pamatuju si, že klečím na zemi a řvu na celý barák: „Voky, chytej!!!!“ zoufale, bez přestání, hlas mi odcházel a obyvatelstvo intru si muselo myslet, že mě někdo vraždí. Vlastně ano, byla to pro mě skoro smrt.
Výhra. Znáte ten stav, kdy po něčem tak strašně moc toužíte, brečíte kvůli tomu a modlíte se za to, i když jste ateista a najednou se to splní? Neznáte? Tak tohle je přesně ono. To, co semnou chemie dělala, se popsat nedá. Mám hokejovou nemoc, myslela jsem, že se z toho dostanu, nedostanu, je nevyléčitelná. Pokud MS v Bratislavě domrvíme…je semnou amen.