Štěstí? Muška jenom zlatá...

Anotace: Můj první fejeton... (Některé věci si sice ve skutečnosti nemyslím, ale fejeton je taky částečně o lhaní nebo ne :)...?)

Zkoušeli jste někdy otevřít dvířka a zjistit, jestli se za nimi na vás konečně usměje štěstí? A co jste našli? Nespadla na vás nakonec po pár momentech radosti a nadšení hromada kamení? Pokud ano, nezoufejte. Zcela jistě nejste jediní lidé, které toto neštěstí ve štěstí potkalo. A pokud ne, pak se předem omlouvám za zkažení iluzí, ale každý jednou musí přijít na to, že Ježíšek není ten, kdo každoročně chodí před Vánoci na nákupy dárků a pak je balí pod stromeček. Že jste netušili ani tohle? To už byste se nad sebou měli opravdu zamyslet a alespoň čas od času si přečíst noviny. Popřípadě pokud je vám zatěžko namáhat své oči po náročném dnu stráveném v práci, pak byste si alespoň měli čas od času sednout k večerním televizním novinám. A hlavně teď nezkoušejte tvrdit, že ani televizi doma nemáte, protože tento fakt vás stejně neospravedlní.
Ale zpět k našemu drahému pomíjivému štěstí. Jestli se celý život ženete za vidinou toho, že se jednoho dne probudíte a celý svět se najednou bude skvět v naprosto jiných barvách, vy budete multimilionáři a budete popíjet koktejl ve své pobřežní vile na Bali, musím vás zklamat. Protože štěstí, dámy a pánové, je jen pojem, který jsme si vymysleli proto, abychom mohli k budoucnosti vzhlížet s vidinou očekávání lepších zítřků a toho, že se jednoho dne vše napraví bez našeho přičinění. Ale měli bychom si uvědomit, že nic ještě nikomu bez vynaložení úsilí do klína nespadlo a že ne každý může být veleváženým politikem, který za „hongání“ nohama v poslanecké sněmovně dostane výplatu, za kterou si svou vlastní vilu na Bali koupí.
Štěstí by nejspíš mělo mnohem větší váhu, kdyby v naší přirozené lidské povaze nebylo neustále toužit po něčem novém a kdybychom si místo toho vážili věcí, které máme dřív, než o ně přijdeme. Je na čase si přiznat, že štěstí není naším spasitelem a nedokáže zázraky. Ale především bychom si měli připustit to, že jsme všichni od přírody trochu chamtiví a taky sobečtí, když přijde na věc. Pokud jste přesvědčeni o opaku, pak vás opět musím zklamat a musím vám dát jednu radu. Začněte se dívat kolem sebe a opravdu upřímně si odpovězte na tuto otázku: „Za čím se celý život ženu a proč to všechno dělám?“ Jestli je vaše odpověď: „Pro sebe a proto, abych se měl/měla dobře,“ pak splňujete kritéria první kategorie a tedy patříte mezi sobce. Pokud je vaše odpověď: „Pro ostatní, pro ty lidi, které mám rád/ráda a na kterých mi záleží,“ pak patříte do kategorie „nesmyslné sebeobětování se“. V tomto případě byste se nad sebou měli zamyslet a především se přestat schovávat za „ostatní“. Nejdříve totiž musíte být spokojení vy sami a teprve potom můžete rozdávat štěstí a spokojenost lidem kolem sebe. A do třetice, jestliže je vaše odpověď: „Proto, abych byl/byla šťastný/šťastná,“ pak patříte do kategorie poslední. Tedy jste naivní snílci, kterým někdo zapomněl sundat brýle z očí. Pokusím se tuto povinnost vzít na sebe a poprosím vás, ať pozorně čtěte následující řádky. Rozhlédněte se kolem a zeptejte se sami sebe, kdo je v dnešní době, postavené na materialistických základech, šťastný. Pokud nejste schopni si upřímně odpovědět, zjednoduším vám to. Odpověď zní: „Nikdo, protože všichni chtějí mít stále víc.“ Problém je v tom, že jakmile většina z nás dosáhne toho, o co tak dlouho usilovala, pak zakusí hořkost faktu, že štěstí je jen muška zlatá, která se sice krásně třpytí, ale její lesk také velmi rychle vyprchá.
A jestli ještě stále nevěříte mým slovům, nezbývá mi, než vám poblahopřát k vašemu stupni odolnosti vůči realitě.