Má závislost na mobilu

Anotace: Jedná se o zkrácenou verzi mé maturitní písemky. Psala jsem fejeton na téma Někdo ve volném čase vytáčí valčík, já vytáčím telefonní čísla. Snad se zasmějete.

M-O-B-I-L. V pouhých pěti písmenech se skrývají netušené možnosti. Hotová studnice fantazie! Kdybyste se mladých lidí zeptali, co považují za největší vynález 20. století, zcela jistě by vám řekli, že je to mobil. A proč ne televize nebo satelit?, ptám se. Kdepak, mobil je prostě nej.
Mnohé z nás by jistě velmi překvapily výsledky ankety na téma: Jak trávím svůj volný čas? Co by se asi tak mohlo umístit na první příčce? Sport, četba, pomoc v domácnosti? Ale jděte, vyhrává používání mobilu!
Raději se ani neptejte, kam se řadím já. Jsem intelektuálně založený člověk se smyslem pro pořádek, s knihou sedím převelice ráda, dokonce ani sport mi není cizí. Ale…Při hlubším zpytování svědomí zjišťuji, že jsem závislá na mobilu. Pro něj jsem ochotna udělat cokoli.
Ráno vstávám už v pět hodin, to abych se mu mohla pořádně věnovat. Svému okolí sice vehementně tvrdím, že vstávám tak brzy proto, abych se mohla učit, ale opak je pravdou. Na učení mi přece stačí těch deset minut o přestávce, ale mobil, ten potřebuje jinou péči. Jakmile vstanu, pečlivě zkontroluji, zda se mu přes noc nic nestalo a zda má dost energie na celý den. V případě, že ne, dobíjím baterky…Teprve pak se starám o sebe.
Do školy si mobil s sebou raději ani neberu. Co kdyby mi ho tam někdo ukradl? Kdysi se kradly sešity s domácími úlohami a chleba s povidly, dnes se kradou mobily. Inu, jsou prostě in. Celé vyučování prosním o svém miláčkovi, jak mobilu v soukromí říkám, o romantických chvílích strávených ve dvou, o tom, co jsme spolu večer dělali…Po vyučování běžím rychle domů, kde okamžitě mířím do svého pokoje. A tam…Tam na stole leží král komunikace. Mobil! Něžně ho pohladím a posadím se s ním na postel. S partnery-muži jde všechno přece jenom pomaleji. Teprve po několika setkáních, při kterých důkladně prověřuji jejich charakterové vlastnosti a fyzické předpoklady, jim dovoluji důvěrnější kontakt. Ale s mobilem jde všechno tak snadno! Nejdříve se mu podívám do očí a když zjistím, že má touhu něco mi sdělit, okamžitě vyhledám oddělení zpráv. Obsahově méně kvalitnější zprávy ihned smažu, kvalita má přece přednost, ty zbylé si několikrát po sobě předčítám. A nahlas! To by se mi v rámci učení stát nemohlo. A to se tvrdí, že mobily mají na naše intelektuální schopnosti negativní vliv. Později dojdu k oddělení hovorů. Počkat, neměla jsem náhodou dohlédnout na vařící brambory? Maminka mi to dala za úkol( jediný v tomto dni). Ale kdepak, brambory počkají. Maximálně z nich bude bramborová kaše. A vlastně, ta kaše je tak dobrá…
V sekci hovorů zjišťuji, kdo všechno mě prozváněl nebo se mi snažil dovolat. Osoby milé, kamarády či členy rodiny prozváním okamžitě také. No není hezké, jak na sebe myslíme? A pak ať mi někdo tvrdí, že se lidé navzájem odcizují! Osoby méně příjemné neprozváním. Nebudu přece naši přírodu zbytečně zamořovat zplodinami, elektrosmog se tomu říká…A navíc bych svému miláčkovi poškozovala zdraví.
Po dvou hodinách usedám k obědu. Lékaři nám sice doporučují jíst pomalu a pořádně kousat, ale já v rámci ušetření času hltám. Dokonce je mi úplně jedno, že bych mohla jíst sekanou, kterou já vyloženě nesnáším. Spěchám.
Pak si až do večera s miláčkem užíváme, šeptáme si něžná slůvka, je nám spolu fajn. K večeru se převléknu do sametové noční košilky a decentně se navoním parfémem. Musím se přece svému miláčkovi líbit, ne? Ale i on se připravuje. Dobíjí baterky…Až do noci spolu ležíme, navzájem se svěřujeme se svými myšlenkami, duševně se sbližujeme. Pak usínám a zdá se mi sen. Sním o společné budoucnosti a těším se na ráno.
Maminka mi vždycky říkala, že člověk je tvor společenský a že není dobře člověku samotnému. Ve dvou se to přece lépe táhne! Vědoma si jejich rad ani já se nebudu stranit společnosti. Až do konce života zůstanu se svým partnerem a budu si užívat s králem komunikace.