Jitrnice a vrána

Anotace: Povídání o tom, jak nás zvířátka dovedou překvapit...

Jak známo, člověk je nedílnou součástí přírody a veškerého tvorstva. Současně je i pokud možno inteligentním pozorovatelem veškerého dění kolem. A to se nestačí divit jak překvapivé, ba i humorné příhody někdy zaznamená.

Kdysi, a to už je dávno, začínala jsem po maturitě jako vedoucí výtvarných kroužků v tzv. Domě dětí a mládeže ve Zlíně, který se tehdy nacházel v bývalé vile Tomáše Bati. Bydlily jsme tam s mojí kolegyní bioložkou v domku, původně určeném pro zahradníka. Před jeho oknem stála stará rozložitá lípa, jejíž kmen bránil ve výhledu do okrasné zahrady kolem. Jednou po probuzení otevřu oči - a zírám... Po pravé straně zvrásněného kmene se směrem odspodu nahoru pohybuje jablko. Probudím kolegyni a obě nevycházíme z údivu. Vtom se ale za oblinou červeného jablíčka objeví dvě špičatá štětinatá ouška a pohyblivé pracičky. Žádný zázrak. To si jen malá zrzavá veverka odnáší potravu do své skrýše v koruně stromu.

S veverkou zažil překvapení i můj muž. Poblíž Zlína máme nevelkou chatu, spíše zahradní domek. Kromě několika záhonků zeleniny, ovocných stromů a okrasných keřů se tam nachází i vzrostlý lískový keř, honosící se na podzim nádherným purpurovým zabarvením. Součástí chaty je i úložný prostor na různé věci a zahradnické nářadí. Svého času tam byl uložen i starší funkční, ale málo používaný vysavač. Když chtěl manžel loni začátkem zimy vyluxovat, užasl. Vak vysavače byl plný vlašských a lískových ořechů. Jakpak se tam dostaly? To jen nějaká veverka - čiperka vnikla do sklípku větracím okénkem a udělala si z vysavače zimní zásobárnu. Překvapení bylo o to větší, že se u naší chaty, ani v nejbližším okolí, žádný vlašský ořešák nenacházel.

Nejkurióznější příhoda se mi však stala v době, kdy jsem ještě pracovala ve fabrice, v napajedelské Fatře. Byli jsme kdysi o víkendu na zabíjačce a dostali kromě jiného i jelita a jitrnice. Jednu z nich jsem v pondělí vzala do práce, že ji skonzumuji namísto oběda. Protože bylo v místnosti teplo a venku listopadově, položila jsem ji v igelitovém sáčku na okenní římsu. Bylo to ve druhém patře. A jak tak pilně pracuji najednou vidím, že něco velkého přistálo venku na římse. Chvilku se to tam zdrželo, pak elegantně zamávalo křídly a odletělo i s mojí jitrnicí  v zobanu neznámo kam. Dodnes vidím jak se jeho černá silueta ztrácí v nedohledu. A tak mi namísto oběda zůstal jen prázdný plastový pytlík - což naštěstí nijak neuškodilo mojí fyziognomii...

Moment, ještě jedna poznámka. Možná, že ten černý zlodějský pták nebyla vrána, ale havran. To jsem si v tom kvaltu tenkrát nestačila všimnout. Nicméně, takové příhody se zvířátky jsou legrační, horší už je to s nenechavými homo sapiens. Ale to už je zase jiný kafe...